Čím jsem starší…

Čím jsem starší…

Navzdory faktu, který je o mně všeobecně znám, a totiž že k smrti nerada bilancuji, natož abych si kazila život předsevzetími a závazky, jejichž většinu není v mé moci nikdy dotáhnout do kýženého cíle, přesto se v posledních, asi čtyřech, dnech činnosti zvané bilancování jaksi intenzivně v podvědomí věnuju. A jakkoli se chci, poplatna svým zásadám antibilancovačky, těch myšlenek zbavit, prohrávám. Takže tento poslední letošní sloupek nebudu věnovat veselým ani záhadným historkám. Tento sloupek, kterým sama pro sebe pomyslně uzavřu rok 2007, věnuju právě a jen jemu.

A nač jsem tedy já, anitibilancovačka, přišla? Přišla jsem na to, že stárnu spolu se svými dětmi. Nikdy před tím jsem si to s takovou intenzitou nepřipustila. Letos poprvé. Čím jsem starší, tím více si uvědomuju, jak mi v životě někteří lidé schází. Hodně na ně v těchto dnech vzpomínám. Myslím hlavně na svoje dva dědy, kteří tu už nejsou. Myslím na to, jak hrozně odlišní byli a přesto ve mně každej z nich nechal otisk a já doufám, že je to otisk toho lepšího, co si každej člověk v sobě nosí. A strašně bych si přála, aby moje děti takhle s láskou taky jednou vzpomínaly na někoho, kdo se v nich takhle nenápadně otisknul. Čím jsem starší, tím více mi dochází, že na určitých věcech záleží děsně moc a na jiných jen pramálo. Kupříkladu vím, že slovo může bolet víc než výron zápěstí, že objetí je vzácnější než bankovka v peněžence, že starej kamarád má větší cenu než nový boty. Čím jsem starší, tím víc vím, že nikdy nebudu vědět úplně všechno, co bych měla, že vždy budu mít k dokonalosti jen tak trochu nenápadně nakročeno, ale nic víc. Čím jsem starší, tím hůř se smiřuju se zklamáním. Čím jsem starší, tím větší nároky mám na charakter sebe i těch, kterými se obklopuju. Jako kdybychom byli všichni hrdinové nějaké knížky, kde na intriky, sebestřednost, zradu a nespolehlivost nezbylo dost místa. Jako kdybych chtěla mít stránky svýho života popsaný jen těma, co za to podle mýho měřítka stojí. Ale čím jsem starší, tím více si také připouštím, že moje měřítko není to jediný na světě a učím se měřítkům druhých porozumět a nejsem-li schopná se s nimi ztotožnit, pokouším se je alespoň akceptovat. Říká se tomu tolerance. A tu, jak vidím doma u prvorozené, mládí moc v lásce nemá. Pro ni se nejspíš musí kapku zestárnout.

A když se mi tak do vzpomínek připletli mí dva dědové, vzpomněla jsem si úplně jasně na jedno přání, co mi jeden z nich kdysi dávno, když jsem ještě byla nekompromisní mladicí s životem nalajnovaným a natřeným na růžovo, napsal. A zcela dokonale, jako bych ten papír s pomačkanými okraji držela v ruce včera a ještě z něj cítila slabou vůni kolínské, vidím před sebou ten rukopis, kde kuličkovým perem stálo:

Co je v životě nejkrásnější?
Peníze, sláva, drahé trety?
Přátelství, když tě mají lidi rádi!
Dědeček od babičky Květy

Možná to zní lacině a pateticky. Stejně jako časem začalo znít, když si přejeme hodně štěstí a zdraví. Ale na čem jiným nakonec v životě záleží víc, než na štěstí, zdraví a na tom, abychom kolem sebe měli lidi, kterým lze věřit a kteří nás mají rádi, i když vědí možná lépe než my, že k dokonalosti jsme třeba ještě ani nenakročili? A protože si fakticky žádný předsevzetí dávat nebudu, budu mít jako každý jiný rok o silvestrovské půlnoci právě tohle přání. No, a jestli dovolíte, zahrnu do něj i vás.

A abyste neřekli, že se vám nikdy neukážu, tak tady mě máte – to jsem já a můj nejbližší parťák (jediný, kdo mě zatím miluje opravdu bez výhrad. Doufám, že to aspoň ten rok ještě vydrží. :O)

Na počtenou v novém roce!

Vaše teta Fily

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *