Zatímco v domovině stále vládlo kruté vedro, v končinách, jež zovou se poeticky jižní Čechy, přišla v průběhu noci z neděle na pondělí opravdová smršť dešťová i větrová a přinesla to, čemu půvabné dámy na obrazovkách říkají studená vlna. Kdo by s tím tak nějak při odjezdu na chaloupku počítal? No, určitě ne chalupář amatér. Amatérsky jsme tedy klepali kosu hned tři. A pes. Teda pes ne. Tomu to bylo šumák.
Časně z rána nás při prvním otevření dveří osvěžil nemírný vánek, udivila mračná obloha a bosé nohy v žabkách se dočkaly nečekané hygieny mokrou travou. Och, chalupaření jest plno překvapení. Plánovaného výletu na Hlubokou se však nikdo nechtěl vzdát. Udělala jsem tedy to, o čem jsem psala, že už nebudu psát (sbalila všem věci a Maggie oběd), uvěřila Lvovi, že „se udělá hezky, uvidíš!!!“ a naskákali jsme do auta.
V koloně, kterou způsobila jakási automobilová nehoda tak daleko před námi, že nevíme pořádně jaká, ale musela být velká a rovněž dramaticky situovaná, bo zacpala dopravu v podstatě ze čtyř směrů (protože křižovatka, aby bylo jasno), jsme si drahnou chvilku postáli, než nám a mnoha dalším došlo, že tudy cesta hned tak nepovede. Podle navigace v mobilu jsme tudíž skončili na takřka lesní pěšince slibně se vinoucí malebnou krajinou. Jak jsem již naznačila, stejný nápad mělo i zepár jiných řidičů, a jak se záhy ukázalo – obousměrně. Vytvořili jsme tedy menší soukromou kolonku, z níž se nám podařilo uvolnit ve chvíli, kdy „naše“ chalupářská mračna dorazila nad oblast, do které jsme ujeli a kde mělo být hezky. Nemohu říci, že by bylo úplně ošklivo. To zase ne. Kapky nám bubnovaly na střechu a flákaly s sebou o přední sklo auta téměř s libozvučným rytmusem. I to, že jsme mohli po několika týdnech odložit sluneční brýle, se jevilo jako fajn. A v okamžiku, kdy začal Lev ve voze topit, v něm bylo dokonce i útulno. Dokud si Mag neprdla… opakovaně… no ale o tom snad radši ani psát nebudu.
Do Hluboké jsme přijeli kousek po poledni. Lilo jako z konve. Po vystoupení z vytopeného auta naše holé ručky i nožky utrpěly šůček. Dokonce se zdálo, že ani psovi to už šumák není, bo se snažil prchnout zpět do auta. Když to nešlo, zašil se do podloubí a zapomněl i na to, že by se mělo po dlouhé jízdě čurat. Rozpačitě jsme chvíli stagnovali v podloubí a klepali třikrát dvě kosy. Naštěstí nás ale, stejně jako předešlého dne, zachránila vietnamská tržnice! Ha!
Vietnamka zde přítomná byla z naší návštěvy tak nadšena, že nám po nákupu větrovek a deštníku dala množstevní slevu a ještě nám na cestu mávala. Heč. Maggie vyfuněla kopec k zámku. Prvně se procházela tak dlouho v dešti a zimě. Oslavila to průjmem na zámeckém chodníku.
Lev s Mladší šli na prohlídku, by se zkulturnili, já a Megoslava jsme se šly procházet do zámeckého parku, neboť jsme očividně zkulturnění nepotřebovaly. Ačkoli si zkulturněníhodní jedinci vybrali nejkratší možnou trasu, přesto jsme se s Mag vyprocházely do sytosti a jen úplným nedopatřením po naší návštěvě zůstaly záhony zámecké zahrady takřka ve stejném stavu jako před naším vstupem. Fakt to byla jen náhoda, Maggie se snažila (asi přesázet či natrhat s sebou), co se dalo. Pravda, dost jsem jí to kazila a taky jsem dost hudrovala. Pokaždé, když jsem chtěla začít řvát hodně nahlas něco o zabití, nasadilo štěňátko ten svůj nevinný výraz s hlavou nakloněnou k jedné z předních nohou, co vypadá, jako kdyby si říkala: „Já? Mluvíš snad o mně? O mně s tím milým ksichtem? Nevidíš snad, jak jsem nevinná a bezbranná?“ A samozřejmě, že šel zrovna vždycky kolem nějaký trouba, co si nemohl odpustit: „To je krááááásnýýýý štěňááááátkóóó!!!!“ a musel ji osahat a nechat se poskákat a žužlat a tak… Takže to s tím zabitím zůstalo zase nevysloveno. I když myslím, že to ta vyčuraná psice musela vědět. Když totiž naposled prolítla záhonem, přiběhla na „ke mně!“ s tak veselým úsměvem, že to nemohla být náhoda.
Jo a Mladší i Lvovi se na zámku moc líbilo. Celkem se uvnitř zahřáli i oschli. Mně už krapítek mrzly nohy. Boty jsme si totiž u spřátelené Vietnamky nekoupili. Za to jsme tam cestou zpět koupili ještě ručníček. Zelený s výšivkou. Museli jsme totiž vytřít a vyždímat tu přerostlou myš, aby zase začala vypadat jako naše štěně. Tímto nákupem však po zbytek chalupaření naše podpora vietnamským podnikatelům skončila.
Chalupaření zdar!
Vaše teta Fily
Add Comment