Buňka po buňce mi to říkala

Člověk by si myslel, že o prázdninách má být prostě luxusně krásně, aby si jich mohl užívati do sytosti a odddávat se všelikým radovánkám, na něž není mimoprázdninově čas. Což ostatně bylo v úmyslu. Například k návštěvě aquaparku v Práglu jsme se chystali tak dlouho, dokud nenadešel kýžený čas podzimních prázdnin a… a Mladší nezačala kašlat tak, jako kdyby chtěla vyplivnout obsah hrudního košíčku.

„Ten bazén asi neklapne, kašleš čím dál víc,“ řekla jsem v den, kdy jsme se chystali na odjezd do Tcháňatova.

„Klapne. Já tam chci!“ opáčila druhorozená.

„Říkám ti, že kašleš.“

„To mi nevadí. Já se tam těším!“

„Ale mně to vadí.“

„Tušila jsem, že to tak dopadne,“ konstatovala otráveně. „Buňka po buňce mi to pořád říkala!“

Po tomto rozhovoru však bylo patrné, že nenávštěva aquaparku je toliko moje chyba. Není to trošičku, aspoň trošililinku, zvláštní? Není. Buňka po buňce i mně říkala, že to tak dopadne…

Nevím sice, jak tohle rčení Mladší napadlo, ale používá je v poslední době poměrně často. Použila je i ve středu večer k ukončení rozhovoru se Starší. Právě v tom okamžiku jsem pochopila, že je to rčení univerzální a lze je použít v podstatě kdykoli, což ve mně vyvolalo mírný obdiv, neboť se ukázalo, že pokud ze sporu nemůžete odejít jako výtěz, neodcházíte alespoň jako poražený, jelikož není poražených, pokud jste výsledek sporu předpokládali. Geniální.

Spor mezi mými geniálními dcerami se netýkal ničeho menšího, než je kvalifikování svobodné země a s tím spojených svobodných práv. Téma nastolila Trpaslíková, když se unuděně pohodila na postel vedle prvorozené, která si ležíc na břichu četla časopis.ac

„Nelez mi sem!“ poradila sestře Starší.

„Ale já tady chci taky ležet.“

„Tak si lehni jinak. Ležíš mi na časopisu!“

„Já si můžu ležet, kde chci, jsme ve svobodné zemi, víš?!“

„A já si můžu číst, co chci, když jsme ve svobodné zemi, víš?“

„Tak si čti,“ navrhla Mladší velkoryse.

„Tak oddělej tu ruku ze stránky!“

„Můžu mít ruku, kde chci, když jsme ve svobodné zemi!“ trvala na svém Mladší a pro jistotu se mě zeptala, zda skutečně žijeme ve svobodné zemi. Aniž bych odložila jehlice na pletení (šála), tiše jsem povzdechla a klidným hlasem sdělila holčičkám, že je obě svobodně vyhodím, jestli se nepřestanou hádat.

„Tvoje svoboda končí tam, kde začíná svoboda někoho jinýho, chápeš?!“ hartusila Starší a odstrkovala ruku druhorozené z časopisu. „Mááámííí, řekni jí něco!“ obrátila se na mě brzy dvacetiletá občanka.

„Mladší, lehni si svobodně dál a neporuď!“ doporučila jsem svobodné trpaslici.

„To jsem si mohla myslet, že to tak dopadne! Buňka po buňce mi to říkala!“ pokrčila Mladší rameny a odkutálela se. Starší odložila časopis s tím, že ji vlastně nebaví. Jestli jsem si náhodou nemyslela, že to tak dopadne…

„Můžu si to taky zkusit? Naučíš mě to?“ přitočila se druhorozená ke mně a chvíli pozorovala, jak mi kmitají jehlice v ruce a černá šála, kterou si objednala, utěšeně přibývá a plazí se po podlaze jako podchlazený had. („STRAŠNĚ dlouhá mami!!! Musí být STRAŠNĚ dlouhá! Třikrát víc dlouhá, jo?“)

„Dones si nějakou jinou vlnu, já ti to ukážu,“ souhlasila jsem.

Namotala jsem klubíčko a předvedla pomalou instruktáž, kterak plést hladce. Upletla jsem první řadu.

„Teď ty.“

Mladší bojovala s jehlicemi takovým způsobem, jaký jsem dosud ve svém životě ještě nespatřila. Rozhodla jsem se to nekomentovat, a když řekla, že bych radši měla jít pryč, aby ji neznervózňovalo, že na ni koukám, s radostí jsem odešla. Po půl hodině flákla Mladší jehlicemi se slovy: „Tak mám konečně jedno oko! Tušila jsem to! Buňka po buňce…“

Jelikož jsem pohádku o buňkách již znala, nepočkala jsem na pointu a šla podlít kuře. Nad kuřetem jsem přemýšlela, jak je možné, že krev mé krve nemá vztah k ručním pracem a jak je možné, že jsem o tom neměla ani tušení a buňka po buňce mi na to téma neříkala ani zbla. Kdyby byla Mladší obecně zaměřena jiným směrem, vůbec bych nad tím neuvažovala. Ostatně v životě je opravdu většinou jedno, jestli umíte uháčkovat řetízek nebo šít křížkovým stehem. Ale nejde mi na rozum, jak někdo, kdo nádherně kreslí, vyrábí úžasný věci z hlíny a píše tak krasopisně, až vám přijde líto, že bylo vynalezeno tištěné slovo, může být takový antitalent na šití, pletení, háčkování a tomu podobné aktivity. Protože to určitě není tím, že by byla nešikovná.

„Musíš to trpělivě zkoušet. Nikomu nic nejde hned. Všemu je potřeba věnovat čas,“ řekla jsem moudře, neboť jsem moudrá matka, že ano.

„Mě to nebaví,“ opáčila Mladší a udiveně to uzavřela oblíbeným: „Tušila jsem to!“

„A víš, že si Kačka sama ušila kostým na halloween? Na stroji?!“ sdělila mi obdivně.

„Fakt? Tak to je hrozně šikovná! A za co šla?“

„Za čarodejnici. Jako já. A mami, víš za co šel Petr?“

„Za co?“

„Za pacienta.“

„Cože?“

„No, za pacienta. Celej den byl ve škole v pyžamu, a když se ho paní učitelka u oběda zeptala, co je to za kostým, řekl, že jde za pacienta.“

„To je náhodou originální.“

„To jo, ale mně ho bylo dost líto, protože se mu všichni smáli.“

„To není hezký.“

„To není. Ale mu to nevadilo. On si myslel, že se všichni smějou, protože má srandovní masku.“

„A kdo měl nejlepší kostým?“

„No kdo asi?! Naše družinářka Jarka. Ta měla super kostým čarodejnice. Mami, ji to s těma dětma TAK baví, ona je ze všeho TAK  nadšená. Ta by asi nic jinýho ani dělat nemohla. Já si myslím, že se nedokáže smířit s tím, že už sama není dítětem, mami!“

„Nebo dělá práci, kterou má ráda. Asi to tak mělo dopadnout. Třeba jí to buňka po buňce říkala,“ mrkla jsem na Mladší. Pak jsem dopletla tu strašně dlouhou černou šálu. Mladší řekla, že je hezká a zeptala se, jestli si myslím, že je možný, aby si za svůj život prdla už víc jak pětitisíckrát…

Krásný týden všem. :O)

Vaše teta Fily