Ten den, co Mladší tvořila valentýnky pro široký okolí, byly holčičky obzvlášť na nože. „Mami, ať na mě nedýchá!“ žádala mě Starší důrazně a odtahovala se od sestry. Můj povzdech obě ignorovaly ve vzácném souladu. Mladší se k ní naklonila, hluboce se nadechla a vydechla jí přímo do obličeje.
Starší zaječela tak, že jsem si chvíli připadala jako po nezdařilé lobotomii. Sotva mi přestalo pískat v uších, konstatovala jsem: „Vždycky jsem si přála mít děti, co se budou nenávidět.“ „Já ji nenenávidím, to ona nenávidí mě,“ oznámila mi prvorozená. Ta, co bude za půl roku plnoletá. „Ano, máš pravdu! Nenávidím tě, protože mě pořád mlátíš. Už se těším, až budeš mít svoje děti a budeš mlátit někoho jinýho!“ odsekla Mladší. „Neboj,“ pohladila ji Starší po rameni a pokračujíc v konejšivě dobrosrdečném tónu dodala: „V tomhle směru tě nikdy nebudu zanedbávat!“ „Mamíííí, vidíš, jak hnusná?! Ona mě bude mlátit až do konce mýho života!“ stěžovala si druhorozená a snažila se vymáčknout ukřivděnou slzu.
„Vždyť tě nemlátí,“ opáčila jsem. „Ale chtěla by!“ odtušila Mladší a dýchla na Starší podruhé. „Fúúúúj, smrdíš!“ odstrčila ji teatrálně ta, která pořád ještě má být za půl roku plnoletá. Mladší se spokojeně rozchechtala, načež sestře bodře sdělila: „Já že smrdím? Pchá! To na tebe ještě nedýchla Kačka! Ta teprve smrdí!“ Starší to zaujalo: „Fakt?“ Trpaslíková nasadila dramatický výraz: „Jo! A pořád dýchá na babičku. Té babičce to strašně vadí a chceš vědět, co jí dnes řekla?“ A protože to Starší vědět chtěla, zatvářila se Mladší důležitě a hlubokým hlasem ne nepodobným tomu, jaký má zlá sudička, co věští Růžence, že se píchne do prstu a tak dále, pronesla: „Až jednou dáš nějakýmu klukovi první pusu…. tak… ZEMŘE!!!“ Starší se rozesmála tak, že praštila svojí vlastní hlavou do dřevěné desky stolu…
Pak se Mladší vrátila k valentýnkám. Babičce nakreslila psa, co drží v tlamě čtyřlístek a kolem něj poletují srdíčka. Na druhou stranu papíru napsala:
Mám tě ráda babi
a nikdy ani omilem
tě neopustím
Tvá Mladší
Dojalo mě to natolik, že jsem chvíli řešila dilema, zda nezkazím nějaký kouzlo toho vzkazu, když jí řeknu o existenci vyjmenovaných slov. Nakonec to bylo silnější než já. S informací, že se ve slově omyl píše tvrdé y, naložila Mladší takto – vytáhla přání pro Lva, které začínalo slovy:
Milí tatínku
miluju tě!
a opravila je na:
Mylí tatínku
miluju tě!
Pro Starší nakreslila dvě postavičky, co jdou k sobě s rozpřáhnutýma rukama, aby se mohly obejmout. Napsala jí k tomu, že ji má strašně ráda a že jí přeje úspěchy ve škole. Pak ukázala na všudypřítomný červený srdíčka a upozornila ji: „A doufám, že sis všimla, že tohle jsou srdíčka a ne kaluže krve!“
Ve valentýnce pro mě stojí barevnými písmeny ve velkým modrým srdci:
Milé srdíčko – maminko!
Mám tě moc ráda
a ty mě jistě taky
máš moc ráda
proto ti dávám
tohle
srdíčko
MILUJU TĚ!
Když mi přání tajně ukázala ve čtvrtek, musela jsem přísahat, že chápu, že ho můžu dostat až v neděli a že je to děsně tajný a musím na něj zapomenout, abych mohla být v neděli překvapená. Přísahala jsem. Mladší se spokojeně usmála, mrkla na mě a řekla: „Všimla sis? Milé srdíčko – maminko! To seš jako ty! To srdíčko! Víš?“ „Aha,“ přikývla jsem polichoceně.
Tak srdíčkovýho Valentýna všem a nemračte se ani omilem!
Vaše teta Fily
Add Comment