Ahá!

Je mnoho věcí, které mě fascinují. Jsem ostatně chronický fascinoholik. Bývám fascinována ráda. Většinou něčím naprosto jednoduchým. Možná jsem sama takovou jednoduchou součástí vesmíru. Ničím výjimečným. Ale, pardon, i to se mi zdá v mé jednoduchosti jednoduše fascinující…

Tento týden mě například fascinovala Mladší. Deset dní domácí výuky udělá s rodičem své. Fascinovala mě však v dobrém slova smyslu. Ne snad, že by se mi jevila jako abnormálně bystré, až geniální, dítě. Ne. Nic zázračného se neudálo. Prostě jen plnila svým krasopisem stránky s takovou samozřejmostí, až se mi tiše pokorně tajil dech a nemohla jsem si nevzpomenout na to, jak jsem některým svým spolužačkám záviděla, že dokážou psát úhledně a spořádaně, zatímco mně šel text šejdrem od prvního seznámení s nelinkovaným sešitem a ani existence vychytávky zvané lenoch mě nemohla zachránit. Dokonce jsem měla období, kdy jsem se snažila písmo té které kamarádky napodobovat, aby i mé zápisy aspoň chvíli lahodily oku, věty měly akurátní sklon a písmenka se tetelila vedle sebe… jako vejce vejci. Nikdy mi to dlouho nevydrželo. Smířila jsem se svým chaotickým rukopisem a přehlednost si vynahrazovala podtrhováním a s kamarádem zvýrazňovačem. Budiž mu dodatečně zvoláno třikrát sláva! Mladší nic takového nepotřebuje.

Jak říkám – nic zázračného se nestalo, přesto jsem několikrát v tomto týdnu byla svou dcerou fascinována. A to od chvíle, kdy jsem si uvědomila, že před pouhými čtyřmi roky neuměla nic z toho, co dnes s takovou lehkostí dělá. Jak přirozeně prokládá věty čárkou, jak bez váhání ukládá i a y tam, kde je jejich místo, jak násobí a dělí, aniž by zapochybovala, jak řeší slovní úlohy, jak rychle čte, jako kdyby to dělávala odjakživa, jak sype staré pověsti české z rukávu, jak vyhrkne počty obyvatel všech možných i nemožných míst, jak s klídkem přelouská anglicky psaný komiks… Není to snad fascinující? Že za ty čtyři krátké roky nasákla tolika informacemi, jako kdyby nic prostšího neexistovalo? Dovolila bych si tentokrát zvolat sláva čtyřikrát a věnovala bych to všem dobrým a trpělivým učitelkám, co na prvních stupních dokážou zprostředkovat tyhle zázraky.

Možná ale, že čtyři roky není zas až tak trestuhodně krátká doba. Například moje neteř Kikina tolik bude mít až za nějaký ten pátek a musím říct, že od svých nultých narozenin se toho taky naučila drahně. Jednak musím s radostí konstatovat, že jí konečně začínám rozumět, což vyhodnocuji jako veskrze pozitivní, protože je dost vyčerpávající hovořit s dítětem, co pořád a rádo drmolí a vy nevíte o čem, čímž se paradoxně dostáváte vy do pozice neschopného, společensky nepřijatelného, posluchače. A to ani nemluvím o tom, že náročnost je povýšena na druhou, je-li huhlajícím batoletem trpaslík, co rád telefonuje… Uplynulý týden byl však ke mně co do fascinování štědrý!

Pohovořila jsem se svojí neteří telefonicky hned dvakrát a pokaždé jsem věděla o čem (pro jistotu jsem po ní vše opakovala, abych neztratila nit). Nejdříve jsem si říkala, že budu na sebe hrdá. Pak jsem se rozhodla, že budu hrdá na ni. Zaslouží si to. Považte sami:

„Co děláš?“ povídám do telefonu.

„Majuju!“ chlubí se telefon Kikininým hláskem.

„Maluješ? To je fajn. A co?“

„Banu!“

„Vanu?“ opakuju váhavě.

„Jo, banu!“ souhlasí Kikina. Bingo!

„Aha. A povedla se? Máš to hezký?“

„Etě emám, ení otový, čece!“ vysvětluje mi trpaslice důležitě a já rychle překládám.

„Ještě to nemáš hotový?“

„Jo.“

„A co ti schází?“

„Etě boda, čece!“ povídá mi Kikina naléhavě, což chápu, protože jen blba by nenapadlo, že ve vaně musí být voda, přece!!!

„Jo takhle – voda. Tak to jo, to musíš dodělat,“ souhlasím a navrhuju, že by se ve vaně mohl někdo případně i koupat.

„Čeba byba!“

„Ano, třeba ryba.“

„To já ave beumim,“ vzdychá Kikina smutně.

„Tak to zkus. Třeba se ti to povede,“ navádím ji.

„Ave to beumím!“ zdůrazňuje Kikina.

„No a proto to právě musíš zkusit, aby ses to naučila.“

A ze sluchátka se nadšeně ozve: „Ahááááá!!!“

A v tom trpasličím hlasu je tolik fascinace, kolik se tam jen vejde. Jako kdyby říkala – proč mi to někdo neřekl dřív?

Nevím, jak to s tou rybou dopadlo, protože Kikina flákla telefonem a do prostoru zařvala, že musí jít malovat vodu a rybu a hotovo a z dálky jsem slyšela, jak mé Sestře, své matce, říká: „To muším kušit, víš?!“ Takže fakt nevím, jak to s tou rybou dopadlo, ale vím, že to Kikina aspoň nevzdala a zkusila a to se prostě počítá. No, uznejte sami, není to snad fascinující? Ahá?!

Fascinující týden přeje

vaše teta Fily