Adopce: Sbírání informací a jak to bylo dál

Adopce: Sbírání informací a jak to bylo dál

Naše složka putovala na magistrát k vyšší instanci. Tam ji znovu posoudili a v lednu nám přišlo poštou, že jsme schváleni. Hurá!!! Dostali jsme krásné osvědčení a všem se chlubili.

Ano všem, kteří to ještě nevěděli. Jak jsem psala, tajemstvím to přestalo být vlastně v momentu našeho rozhodnutí, ale pak bylo třeba to oznámit našim rodičům. Moji rodiče to přijali trochu rozpačitě, hlavně maminka, ale tatínek, když jsme mu to řekli, tak na to odpověděl: „Už dlouho jsem od vás nic tak hezkýho neslyšel.“ Na návštěvě rodičů manžela jsme to řekli nejdříve mamince a ta jen zavolala tátu: „Chtějí si adoptovat dítě, máš s tím, táto, nějaký problém? Já ne.“ A táta? Neměl. 🙂 Musím říct, že nás nějaké reakce až dojaly k slzám.

Asi vás napadne, co v práci. Já jsem to v práci řekla taky velice brzo, protože jsem učila a bylo potřeba a fér připravit vedení na to, že někdy možná budu muset odejít. Musím říct, že jsem se setkala s pochopením a držením palců od pana ředitele i od paní zastupkyně. Co se týká kolegyň, tak tam jsem si po pravdě trochu vybírala, komu to svěřím. Inu, ženský kolektiv…

Dnes vím, že ti, kterým jsem naše tajemství netajemství sdělila, dodrželi mlčení.

Na rozdíl od mého muže, který to v práci tajil. Asi se trochu bál, nechtěl to moc rozebírat s více lidmi, ale nejbližšímu kolegovi se svěřil. Nevyčítala jsem mu to, on na mateřskou nenastoupí (ač dokonce chtěl), a tak byl na sdělování ještě čas.

Začalo hledání informací, asi jsem nejvíce hledala já. Taky jsme dostali od naší paní sociální pracovnice brožurku o adopci. Dá se stáhnout na www.adopce.com. Zmíněné stránky jsem pak navštěvovala v podstatě denně. Dneska mají trochu jinou podobu, ale podle mého názoru jsou opravdu moc fajn a hodně se tam dozvíte v diskuzích. Moc to pomáhá.

Otázka „Jak dlouho to bude trvat?“ byla nejčastější. Ale nikdo vám to stejně nemůže říct. V Praze se čeká dva až čtyři roky na děťátko našeho etnika do roka věku. Nám bylo řečeno, že dva až tři roky. To je šílený, to je doba. Napadlo nás a hlavně mne, jestli by to nešlo nějak „urychlit“. Teď opravdu nemám na mysli nějaké protekce apod., protože jak alespoň naše zkušenost ukázala, tak v adopci se toto naštěstí neděje. Snad, doufám.

Věděli jsme o Fondu ohrožených dětí, organizaci, která adopce také zprostředkovává. I my, spíše já, jsme brouzdali na www.fod.cz . Pročítala jsem stránky, dívala se na fotky dětí, které hledají rodiče (popravdě mi to přijde šílené ty fotky zveřejňovat, nabízet). Můj muž mi pořád opakoval, že bychom měli jít nastoupenou cestou. A já mu to měla chvílemi i za zlé, že nepřemýšlel o přímé adopci ani o jiných možnostech. Já ale chtěla miminko co nejdřív, ach jo, to nevydržím dva roky, tři roky…

Ale pak zjistíte, že jen rok trvá vyřizování, papírování a „přípravka“, kterou musí projít všichni budoucí osvojitelé. Na tu jsme dostali od magistrátu pozvánku hned vzápětí.

A co taková přípravka obnáší? Nebojte se, je fajn a pomůže. Už brzy o tom napíšu.

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *