Rozhodla jsem se, že se pustím do takového malého seriálu a adopci. Tentokrát budu psát víc o vlastních zkušenostech a budu se snažit poradit těm, kteří se dali na cestu, na cestu adopce. Moc bych si přála, aby aspoň někomu tyto řádky pomohly, také jsem hodně hledala, když jsem se se svým manželem rozhodla: Jdeme do toho.
Na samém začátku, pokud se vůbec nějaký začátek dá určit, bylo zjištění, že miminko už nemůžeme mít přirozenou cestou. Jen podotýkám, že jsem měla dvě děti z prvního manželství. Moc jsme si s mým druhým mužem přáli mít spolu miminko. Není asi nepodstatné zmínit i to, že jsme oba měli čtyřicítku na krku a já v mládí prodělala nádorové onemocnění, takže jsme tušili, že cesta k našemu společnému snu bude možná těžší. Pokusili jsme vyhledat i odborná pracoviště, ale další prášky, hormony atd. nám spíš ubíraly sílu, než přidávaly naději.
A pak se stala taková jedna hodně zvláštní věc.
Jednou večer, manžel seděl v kuchyni u počítače, já uklízela a najednou mi něco říkalo … teď, sedla jsem si k němu a na klávesnici mu vyťukala: Chtěla bych s Tebou o něčem mluvit. A on odepsal: O adopci?
Jen my dva víme, že to tak opravdu bylo. Asi v obou z nás ta myšlenka hlodala, asi u mne dříve než u něj, ale bylo to tak dobře. Tak jsme si sedli, dali si skleničku vína a povídali si o něčem, o čem jsme toho moc nevěděli.
Nejdůležitější bylo ale slyšet se navzájem, že do toho chceme jít, že chceme oba, že jsme k tomu právě teď dospěli, že si to moc přejeme.
Druhý den jsme se vypravili na obecní úřad. Bylo 1. listopadu 2006.
Pokud se vám první část povídání o naší cestě líbila, slibuji, že brzo napíšu další. Pokud byste měli dotazy, pište do mé poradny, ráda vám odpovím. Pokud možno napište, jestli mohu dotaz zveřejnit. Vím, že jsem také hledala a hledala…
Add Comment