Adopce na vlastní kůži: Jak to bylo dál?

Adopce na vlastní kůži: Jak to bylo dál?

Do chvíle, co si o možnosti adopce povídáte s manželem, máte pocit (a oprávněný), že o adopci moc nevíte, že to ale moc chcete, ale že hlavně je to zatím jen vaše rozhodnutí a hlavně vaše velké tajemství. Rozhodnutí je to veliké a určitě se stejně jako my k němu budete vracet, a to je dobře. Co se týká tajemství, tak to právě tím dalším krokem – „zajít na úřad“ končí.

Nemějte ale žádný strach, my ho taky měli :-), ale díky moc prima paní na sociálním odboru z nás malinko spadl. Přišli jsme tam a řekli nahlas a poprvé vlastně veřejně: „My bychom chtěli adoptovat dítě.“

Po té první větě, která se nám říkala tak nějak zvláštně, jsme si uvědomili, že ta paní, co tam sedí, takových vyjukaných a divně se tvářících lidí viděla hodně. Tak jsme se posadili, uf, a paní nám začala povídat, co adopce obnáší, co musíme absolvovat, co nás prostě čeká a nemine. Určitě nás v tu chvíli nejvíce zajímalo, jak dlouho se „čeká na dítě“ v Praze, jakou máme šanci atd. Až teď víme, že i ta cesta, třeba dlouhá, na kterou jsme se vydali, je moc důležitá a nám toho hodně dala.

Ale zpět na židle při první návštěvě sociálky. Paní nám položila otázku, kterou nezapomenu, a v tu chvíli jsem si myslela, že je naprosto šílená. Otázka zněla: „Jaké dítě byste si představovali?“
V tu chvíli máte divný pocit, nebo aspoň my jsme ho měli. Jaké? Paní zvyklá asi na ledacos, byla připravena a začala nám vyprávět různé příběhy, povídala také o tom, jaké děti jdou do adopce, s jakými problémy se nejvíce setkává, jaké nemoci se u těchto dětí vyskytují atp. Poslouchali jsme a věděli jsme, že asi toho hodně zapomeneme, ale tak nějak nás popostrčila a dodala naději. Teď před námi byla směrovka kudy, a dokonce i jak.

Povídání bylo jedna věc, ale když nám paní předložila dotazník, tak jsme už zase lapali po dechu. Jí to bylo opět asi velmi známé. Prošla s námi některé body a domluvili jsme si další schůzku, kdy přineseme dotazník vyplněný. Odcházeli jsme natěšeni, odcházeli jsme s hlavou jako balon, odcházeli jsme jako „budoucí osvojitelé“.

Doma jsme se hned pustili do dotazníku. Nebojte se ho. Jsou tam otázky, které vás překvapí, ale pak si prostě zvyknete a pochopíte, že je to vlastně dobře, že se takto „úřady vyptávají“. Nechybějí otázky od těch zásadních – kluk, holka, věk až po otázky typu „jakou by mělo mít dítě barvu očí, vlasů, jaké vzdělání rodičů“. Nevím, jak to připadá vám, ale já z toho měla šíleně smutný pocit.

My chceme děťátko, které jinak mít nemůžeme, a je nám jedno, jestli bude modrooké, rezavé a maminka byla prostitutka. I ona byla máma a dala dítěti život a její rozhodnutí dát ho k adopci, udělalo někoho moc šťastným.

Na odpovědích na podobné otázky jsme se s manželem shodli hned. Následovaly ale otázky, jestli přijmeme postižené dítě, event. s jakým postižením, jestli přijmeme dítě z babyboxu, jestli bychom přijali dítě jiné národnosti. V tu chvíli nás napadlo, že víc, než co chceme, musíme si povídat o tom, co zvládneme, co opravdu chceme a co opravdu ne. Je to možná tvrdě napsáno, ale už na tomto samém začátku je dobré hrát fér. Ten večer jsme si moc povídali, malovali představy a uvažovali o možných důsledcích našich odpovědí. Zatím, ale jak se později ukázalo, dost nepoučení, co všechno se může stát.

Pokud vás zajímají odpovědi alespoň na některé otázky, tak jsme napsali, že nám je jedno kluk nebo holčička, barva očí, vlasů, také, že rádi přijmeme i dítě s menším postižením, léčitelnou nemocí. Otázka národnosti byla hodně těžká. Oba jsme byli ale zajedno, že si umíme představit malého černouška nebo Asiata, ale museli jsme sobě a pak i do dotazníku přiznat, že nemáme odvahu přijmout dítě romského původu.

Takže po dlouhém povídání jsme nakonec dotazník vyplnili, jen pár kolonek jsme nechali prázdných, že se ještě pak při odevzdání zeptáme naší paní na sociálce.

Ale další den jsme s dotazníkem ještě na úřad nevyrazili, protože kromě již zmíněného dotazníku, dostanete dotazník pro vašeho lékaře, aby zvážil váš zdravotní stav a domácí úkol přinést vaši fotku. Jak už bylo řečeno, vaše rozhodnutí přestává být tajemstvím. A proč ne?

Pokud máte chuť jít s námi naší cestou adopce dál, tak já slibuji, že pokračování na sebe nenechá dlouho čekat.

 

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.

Ověření *