„Hele, ty se ale náhodou máš!“ Oznámila mi Mladší závistivě a myslela to úplně vážně. „Jo? Jak to?“ Otázala jsem se zájmem a dostalo se mi ochotné odpovědi: „Nemáš manžela doma a můžeš si večer jíst v posteli co chceš! Samý dobrý nezdravý věci!“
Tak takhle já se mám. Tento týden jsem ale manžela doma měla a mimo jiné jsme se pídili po nějaké té dovolence u móře. Obešli jsme pár cestovek, prozkoumali internet, váleli se v katalozích. Zjistili jsme, že máme takový požadavky, že s náma snad ani žádná cestovka nepočítá. Ale nakonec se zadařilo a už za kousek a něco poletíme tam, co bydlí mořský želvy. Těšíme se děsně.
Želvičky viděla Mladší tento týden ve školce, protože byli na nějaké exkurzi, po které důležitě prohlásila: „Ani sem netušila, že máme ve školce tak statečný děti, mami!“ „Jak statečný?“ „Normálně si daly kolem krku hada!“ „Ty brďo, tak to jsou opravdu statečný. A ty ne?“ Já ne, já jsem si na něj jenom sáhla. A taky jsem posunula želvu, aby šla za roh. A taky tam byli švábi, který jsem nikdy neviděla, ale stejně jsem hned poznala, že sou to švábi, tak jsem to řekla a byla to pravda a některý děti si je pak vzaly do ruky, ale to už nebylo statečný, protože to bylo nechutný. A taky tam byla maminka chalemenón a měla malý děti chalemenónky, který se učily kroutit ocáskem. A taky tam byla pavoučice Růžena, ale na tu jsme nesměli sahat, protože tam byla nějaká paní, které spadla z ruky na zem a teď je z toho ta Růžena v šoku, tak jsme ji museli nechat na pokoji, aby se z toho šoku vzpamatovala…“
A želvičky i želvy obřích rozměrů jsme viděli všichni minulou sobotu, jelikož jsme jeli do Práglu do zoo, kde se Starší pořád rozčilovala, že jsme buď u něčeho dlouho nebo naopak krátce a kde propadla klasicky pubertálnímu záchvatu, když jsem jí řekla, že je posedlá ptákama. No nic. A taky jsme tam jeli poprvý lanovkou. Mladší mi seděla na klíně a docela dost se bála, na což zapomněla v okamžiku, kdy z lanovky slezla a pak už zbytek návštěvy zoo otravovala, že chce jet dolů lanovkou. Až na to studený počasí to bylo fajn.
A teď už musím končit, protože se paní trpaslíková klátí kolem mísy s čokoládovými vajíčky a říká: „Mami, já nutně potřebuju ještě jedno vajíčko! Fakt! To mě uklidní! Jinak budu hrozně rozdivočelá! Já úplně cítím, jak to na mě leze a určitě mi to vydrží až do večera! Co říkáš?“ A aniž by mi dala prostor k odpovědi, spokojeně vyhrkla: „Nic? Beru to jako ano. Díky!“
Tak se mějte jarně. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment