Asi tak ve středu nám došly minerálky a vody přivezené z domoviny, tudíž jsme byli nuceni navštívit pidiobchod s všeličím, abychom doplnili tekutiny. Když jsem před odjezdem žehrala na to, že Lev přijede domů na poslední chvíli a nebude čas se řádně zásobit potravinami a pitím, vyjádřila se přítelka Denisa na adresu českých minerálek velmi, ale opravdu velmi, nelichotivě. Řekla: „Všude na světě koupíš lepší minerálky než u nás. Vždyť… co už může být horší?!“ Nevím. Abych pravdu řekla, považuju za nejlepší pití vodu z kohoutku a kupovaný vynálezy pije jen zbytek rodiny. V zahraničí mám však od Lva přísně zakázáno, bych vodu z kohoutku požívala. Proto jsem také přistoupila na kompromis. Prosadila jsem si aspoň minerálku neochucenou a smířila se s bublinkami…
Jistě skvělá, zdravá a věřím tomu, že i za jistých okolností chutná, minerální voda Jamnica se vlivem zteplání na pláži asi změnila v sestřenici naší staré dobré Šaratice. Nebo mně to tak aspoň připadalo, když jsem už potřetí toho dne běžela na záchod. Bylo to už k večeru, když jsme byli všichni pěkně umyti, načesáni, přepudrováni a slavnostně oděni a čekalo se jen na mne, abychom mohli vyrazit do večerního víru přímořských prázdnin. Když se Lev podivoval, čímže to, že jsem si záchůdek tak oblíbila, bezelstně jsem se přiznala, že nevím, zda je to překročením jeho zákazu píti vodu z kohoutku či tou výbornou minerální vodou. Muži bylo zřejmě trapné označit matku svého dítěte před oním dítětem za blbce, přesto však nebyl sto skrývat pobouření. I pravil: „Musím tě s politováním označit za záškodníka zájezdu. Opět! Nejdřív si klidně spálíš prsa, pak se necháš píchnout vosou do břicha, objednáš si olihně a nakonec dostaneš sračku!“ Velmi jsem se za svoji nezodpovědnost zastyděla.
„To se ovšem dalo čekat,“ pokračoval choť a hned si vypomohl vysvětlením, abych netápala v nejistotě: „Ty mě totiž nikdy neposlechneš!“ A to se mu tedy musí nechat, že měl ouplnou pravdu pravdoucí. Na druhou stranu si přiznejme, že fakt, že jsem si hned první den spálila prsa, je v podstatě potěšující i pro něj, nebo jest důkazem, že mi z celého těla nejvíce přečuhují a to by snad muže mělo potěšit, což? Myslím, že až si jednoho dne místo tradičních a každoročních spálených prsou pořídím třeba spálený břicho nebo zadek, bude to na pováženou… Že jsem se nechala píchnout vosou to je teda taky pravda. Ale neměla jsem jí to za zlé, i když jsem se kvůli tomu málem utopila, natekl mi flek jak kráva a svědilo to ještě dva dny. Stalo se to v moři, když jsem se ladně (to se jenom tak říká. Je snad jasný, že nikdo na světě vyjma světových modelek a filmových celebrit – což bohužel ani jedno nejsem – nenaskakuje na nafukovací lehátko ladně, že ano) přilepila na lehátko a nevšimla si, že ta nebohá chorvatská vosa se tam opaluje už dávno přede mnou. Taky je pravda, že jsem trochu zaječela a sjela z lehátka do vody s nesmyslným dotazem: „Dosáhnu, dosáhnu, dosáhnu?!“ Bylo to tak působivé, že se i Mladší přestala na chvíli potápět, a to je co říct, neboť z ní byla po téměř celou dobu dovolené vidět toliko prdelka, co se neposlušně nechtěla potopit a jinak bylo dítě pod vodou. Ano, a bylo až tak působivé, že jsem Mladší zřejmě zadělala na nějakou psychickou újmu, jelikož když se k ní nyní přiblíží vosa, je schopna velkých sportovních i vokálních výkonů. Taky je pravda, že jsem si objednala olihně na grilu, páč jsem se přehlídla v jídelním lístku a myslela si, že si objednávám kalamáry. Nevypadaly pěkně ty malý chobotnice na talíři, ale když jsem na ně vyždímala dva citróny, většinu jsem pozřela, i když na ploutvičky jsem si netroufla. Dost jsem tím trpaslíkové zkazila chuť k jídlu. Místo, aby obdivovala statečnost a srdnatost své matky, znechuceně se se svým řízkem odvracela. Měla to ale dost těžký, neboť se jí dělalo mdlo i ze Lvích krevet s očičkama a odsednout si nechtěla… Mno, a to o tom průjmu už nebudeme rozebírat. Druhý den jsme šli koupit basu vod…
Než jsme ji šli koupit, seděli jsme si takhle kousek po poledni v plážovým baru, kochali se pohledem na moře, Mladší byla krásně uražená, že jsme ji už po hodině vytáhli z vody a aby se nám pomstila, že s náma musí na pivo a na zmrzlinu, sundala si plavky. Protože jedinej, komu to nakonec vadilo, byla ona, zabalila se do osušky a dělala, že tam není. Slunce hřálo, nebe bylo bez mráčku, moře se třpytilo a z repráků se linula nějaká romantická chorvatská. A mně se po miliontý chtělo říct: „Tady je tak krásně!“ A byl to takovej ten pocit, kterej cítíte v celým těle a jste ho tak přeplnění, že to nakonec říct musíte a když to řeknete, zní to jako vyznání. Zvláštní je, že si u toho člověk (nebo možná jen já) uvědomí, že doma nic takovýho neříká. Rozhodně ne každej den natož několikrát za den. Proč? Ale nemohla jsem si pomoct, takže jsem spokojeně vydechla: „Tady je tak krásně!“ V duchu jsem se trochu provinile omluvila domovu, leč na mém pocitu krásnoty to nikterak neubralo. Lev souhlasně a s úsměvem přikývnul.
Pak spokojeně konstatoval: „Mamko, ty máš knírek!“ „To je pigmentová skvrna od slunce,“ bránila jsem své podnosí. Mladší zapomněla, že nás nezná a se zájmem se mi zahleděla pod nos. „Cha chá,“ smál se můj drahý muž rozšafně, „Prej pigmentová skvrna! Mamko, ty máš lepší knírek než Antonio Banderas!“ Rozhodla jsem se, že je to lichotka, poněvadž jsem nechtěla plýtvat osvěžujícím pivem, které jsem mohla vypít, na polévání manžela. Od toho okamžiku mne láska mého života až po zbytek dovolené oslovovala něžným: „Antonio!“
Nemohu nezmínit, že by se to lásce mého života nevymstilo. Mladší záhy vypustila z hlavy, že jest uražena, jelikož si povšimla, že se mi nová přezdívka až tak moc nelíbí. Myslím, že to, co se v ní probudilo, byla vrozená ženská solidarita. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč by otci zlomyslně řekla: „To už by stačilo, Prdislave!“ „No dovol,“ ohradil se otec. Protože pivo bylo dopito a zmrzlina snědena, řekla jsem s milým úsměvem: „Zaplať, Prdislave.“ A Prdislav řekl: „To není moc výchovné, že? Antonio?!“
A pak Antonio, Prdislav i malá potápěčka s holým zadkem zaplatili a ruku v ruce odešli vstříc vedru a vlnám. A i když měli divná krycí jména, s nimiž si vystačili po celou dovolenou, užívali si jak už dlouho ne a nebylo dne, kdy by každý z nich aspoň jednou nevěřícně nevydechl: „Tady je tak nádherně!“
A o tom, jak jsme se vraceli a vrátili zase příště. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment