Prosinec…
Není to tak dlouho, co jsem si s překvapením uvědomila, že Vánoce se nenápadně blíží. Schválně používám termín nenápadně, protože předvánoční dobu mám spojenou se sněhem a třeskutou zimou. Obojí na sebe letos nechalo čekat. Zima sice je, leč není tak třeskutá, jak by byla bývala v tomto ročním období mohla být. A sníh? Kde?
Ale tento týden to přišlo i k nám do velkoměsta! První letošní sníh. Na prvním sněhu je každoročně něco nadpřirozeného. Jako kdyby měl člověk opakovanou šanci rozluštit tajemství sněhových vloček. Šanci, kterou nikdy nevyužije, protože mu stačí nechat si křupat bílo pod nohama a odevzdaně klopit hlavu, aby se pichlavé vločky neusazovaly na řasách. Nesmělý poprašek vydržel na městské exkurzi jen pár dní, než ho vystřídala až příliš smělá námraza a mlha ze všech mlh nejvlezlejší. I těch pár dní ale stačilo k tomu, aby cesta ze školy trvala o poznání déle, protože než nakreslíte na všechna cizí auta se sněhovou peřinou zábavné obrázky zmrzlým prstem, nějaký ten čas si to vyžádá. A Mladší je na čas velkorysá, klidně jej na zábavnou zimní tvorbu obětuje.
Zdá se ostatně, že ráda obětuje ledasco. Třeba nohu… A to jsem si říkala, že jestli si někdo má nakřápnout končetinu, bude to Starší, jelikož se jednak blíží výročí její loňské zlomeniny a druhak si to nenechala vymluvit a zakoupila si kozačky na podpatku… Mladší ji předběhla skoro doslova. Už když jsem ji viděla přicházet k vrátnici, nemohla jsem si nepovšimnout jejího kolébání, které logicky vyústilo v dotaz, má–li holčička cos s nohou?! I byla jsem lakonicky ujištěna, že má vynikající dedukce jest správná. Při dalším pátrání jsem se od poškozené Mladší a svědkyně Kačky dozvěděla, že druhorozená si nejdříve načala nožku již při první vyučovací hodině, když pochvalujíc si zrekonstruovanou tělocvičnu skotačila na nové pružné podlaze. (kvůli níž jsme my rodičové museli podepsat zavazující listinu, ba přísahu, že naši potomci budou tělocvičnu navštěvovat toliko ve speciální obuvi). V rámci skotačení si přišlápla svojí nohou svoji speciální tkaničku na speciální obuvi a se speciální elegancí s sebou flákla o speciální podlahu. Fakt, že jí v noze trošku křuplo, čímž se změnila ve speciálního pajdu, ji nikterak nebránil v tom, aby si zahrála vybíjenou, jíž se s radostí účastní od té doby, co jí paní doktorka Kloubová zakázala míčové hry…
Snad aby se dorazila, jinak si to nedokážu vysvětlit, zahrála si ještě po obědě s klukama fotbal…
Mno…
A to v den, kdy jsme chvátaly to plavání. Takže si to tak pomalu šouráme k zastávce, Mladší radostně kulhá a Kačka smutně sleduje takřka odjíždějící autobus, protože je jasné, že než k němu hlemýždím tempem dohopkáme, bude v čudu. V tom okamžiku chytila Mladší paniku, že do plavání přijedeme pozdě, nestihnu jim zaplést vlasy a vůbec všechno bude učiněná katastrofa! Bez varování se vrhla směrem k autobusu. Překvapeně, leč pohotově, jsme ji s Kačkou následovaly a mě na malou chvíli napadlo, že to s tou nohou nebude tak horký, když se tak svižně rozběhla.
Ještě jednou mno…
Mladší skutečně dochvátala k autobusu, našlápla kulhavou nohou na schodek a… a noha se s ní odmítla kamarádit, svezla se po schodku, cestou ukecala i druhou nohu, takže spolu hupsly pod autobus, zatímco zbytek Mladší se rozplácnul na schodech autobusu. Když nad tím tak přemýšlím, netuším, jak to dokázala a ani jsem neměla čas to zjišťovat, páč Mladší začala příšerně ječet, že to bolí a tekly jí takový slzy, že měla v okamžení promočenou šálu. Nedbaje na to, že jsem obtěžkána plaváním na druhou, vrhla jsem se pod autobus a vyprostila z pod něj dítě. Jakmile autobusák viděl, že mu pod koly už nikdo nezavazí, zavřel dveře a odjel.
Mladší stála na jedné noze a brečela.
Mno… bezva den to byl.
Naštěstí se to nakonec vyvrbilo jako pohmožděnina levé nohy a trpaslíková vyvázla s párdenním kulháním, několika parádníma monclama na nohou a jedním slušivým na tváři. Což znamená, že na příhodu hned tak nezapomeneme, neboť děti měly v pátek ve škole focení :O)
Taky z toho vytěžila den doma v klidovém režimu. Bylo to ten den, co se všichni Ježíškovi internetoví pomocníci, kteří k nám měli doručit něco málo dárečků, spikli a dodali zboží. Nevím, nevím, zda je to jen náhoda. Mladší každopádně pátrala jako divá, co se skrývá v krabicích, ale nebylo jí dopřáno, aby se něčeho dopátrala, krom jedné věci pro Lva, kterou ode mě za zvýhodněnou cenu společně se Starší napůl odkoupily, aby tím otce v den přímo štědrý obdarovaly.
A bylo to i v ten den, kdy Starší ráno řekla: „Dnes prezentuju tu seminárku, tak na mě mysli!“
A Mladší na to odpověděla: „Nebudu na tebe myslet, přece nechceš, abys u toho škytala!“
A taky to bylo v ten den, kdy Mladší večer prohlásila: „Tak jsem se přistihla, že VŽDYCKY všude vykračuju levou nohou, mami! Pak se divím, že mám smůlu!“
Nesmolný začátek adventu všem! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment