První letošní týden neproběhl úplně podle mých představ. Nutno podotknout, že kdybych napsala, že podle mých představ proběhl, museli bychom se hromadně vážně zamyslet nad mým duševním zdravím. Týden byl totiž ve znamení… ehm… jak to slušně napsat… jo, už vím… týden byl totiž, kulantně řečeno, ve znamení jakési podlé a vtíravé střevní virosy. Blééééé!
Virosa si nejdřív vyhlédla statného kmeta a vášnivě si jej osedlala. Tím pádem náš děda strávil několik dní běháním mezi toaletou a postelí. Po dvou dnech se mu konečně podařilo nakazit i manželku, která si to zpestřila pásovým oparem na svém pozadí. Když se k nim přidala (pra)babička, nepovažoval to již nikdo za zvláštní. Zvláštní však bylo, že kousek virosy si přivezl domů i Lev a posléze s ní odjel do Práglu. Než tak učinil, předal štafetu Mladší. Nyní s napětím očekáváme, kdy přijde řada také na nás – mě a Starší, jelikož si již v rodinném lazaretu začínáme připadat virosou opomenuté a to nebude jen tak… Ve světle těchto událostí bych tudíž nerada probírala týden nějak dopodrobna. Snad bych se s vámi alespoň mohla podělit o otázku, kterou se nyní zaobírám – je nějaký zákon schválnosti, kterýžto praví, že nachází-li se zvracící dítě v příbytku, vrhne zaručeně vždy v místnosti, kde je koberec?! A podotázka – je nutno, aby vrhalo zásadně kolem půlnoci?!
Jediným odvážlivcem, co nás v našem zvracoprůjmolandu navštívil, byla neohrožená teta Lenka. Když jsem se jí svěřila s otázkou, krátce se zamyslela a pravila, že odpověď nezná, protože její dcera místo koberců zásadně zvrací na lidi. V tomto srovnání mi koberec začal připadat jako celkem dobrá volba. Pak začala Lenka rozšafně vypočítávat a jmenovat všechny osoby, ježto její dcera za svých sedmnáct let pozvracela. Když byla u nějaké Nikolky, kterou jsem v životě neviděla, řekla jsem přítelce, že jest šílená a že jsem si takřka jista, že to má po otci. Lenka se dle očekávání tatínka zastala. Řekla, že jest to vtipný a vynalézavý muž. Neodporovala jsem, poněvadž s ní v podstatě souhlasím.
Jen vtipný a vynalézavý muž je schopen učinit následující…
„… a víš, co otec udělal, když jim zatýkalo do auta?“ vyzvala mě Lenka.
„Abych pravdu řekla, úplně se bojím to odhadnout,“ přiznala jsem, nicméně jsem se vzápětí vybičovala k tipu: „Koupil autu pláštěnku?“
„Pchááá!“ vysmála se mi vynálezcova dcera a vzala ten příběh od začátku: „To takhle jednou mrzlo, jelo nás víc a já jsem si musela sednout dozadu. Když jsem nastoupila do auta, uklouzla jsem, spadla a rozbila si bradu. Jak tam totiž zatýkalo a k tomu mrzlo, udělal se tam na podlaze led!“
„Šmarjá…“
„Jo,“ přikývla Lenka spokojeně a pyšně dodala: „Ale otec to geniálně vyřešil!“
„Zjistil, kudy tam teče a opravil to?“
„Tssss. Ani náhodou! Vyvrtal do podlahy díru!“
„To si děláš srandu!“
„Nedělám! A náhodou víš, jak to pomohlo?! Už nikdy tam nebylo mokro! A to bylo důležitý, protože by mu mohla zreznout ta cedule!“
„Jaká cedule?!“
„No, on měl za zadním sklem takovou žlutou ceduli, co sebral někde v obchodě a stálo na ní: NEDOTÝKEJTE SE, VYBÍREJTE ZBOŽÍ OČIMA!“
„Aha,“ polkla jsem, „Takže tvůj tatínek navíc krade cedule?“
„Asi jo,“ připustila Lenka láskyplně, „Ale jen dvě.“
„Jaká byla ta druhá?“
„Zákaz předjíždění.“
„Ta mu byla k čemu? Taky si ji dal do auta?“
„Kdepak! Tu si pověsil na záda, když jsme sjížděli vodu…“
Bíle zimní týden plný zdraví a vtipných vynález/c/ů přeje
teta Fily :O)
Add Comment