Jeden den máte povznášející pocit, že léto nikdy nemůže skončit. Druhý den vás donutí poraženecky se shánět po bundách a deštnících. Nemělo by nás to překvapovat. Možná i existují lidé, kteří jsou s tím smířeni. Dokonce vím o pár (divných) jedincích, kteří se na bundy a deštníky těší! Ale já mám přece jen raději to upocený období a sobotu u Ámožníků jsem si užila. I když tu bych si tam asi užila i pod deštníkem….
Deštníků ale bylo naštěstí netřeba. Sluníčko prohřálo nás, domy, dlažbu, vzduch kolem bazénu, zahradní nábytek i pole vůkol. Trpaslíci byli na sebe nažhavení dávno, letní počasí jejich radost ze setkání už mohlo jen drobně umocnit.
Polňačka nás dovedla až k nově zřízené přírodní nádrži. Tam, kde ještě loni bylo pole, je nyní několik rybníčků s bahnitým dnem a nespočtem žabích obyvatel. V jednom z rybníčků se dokonce někteří obyvatelé vesnice spokojeně koupali. My jsme zamířili k druhému, kde voda sahá sotva po kolena. Ámožníkovic psice běhala jako šílená a radost jí plandala spolu s rozevlátýma ušima kolem celého těla. Zatímco kachny se schovávaly ve stínu stromů, žáby nám uskakovaly pod nohama a to psí slečnu nemůže nechat chladnou. Ostatně nenechalo to chladnou ani naši člověčí slečnu. A už vůbec ne Ámožníkovic kluky, kteří si nesli i pohotovostní plastovou krabici s víkem pro žabí transport.
My dospělí, kteří neshledáváme v lovu žabek žádné zvláštní lákavé dobrodružství, jsme si lehli na trávu a nevěřícně sledovali, jak se nám děti před očima mění v křováky. V křováky od bahna. V křováky lovce. V křováky házející aport. V křováky nadšeně pištící, objímající se a splétající se spolu se psí slečnou do bezstarostného klubka. Na tom obrázku bylo něco neuvěřitelně klidnýho, až dojemnýho. Jako když vás najednou obklopí nějaká bezpečná neviditelná náruč a máte na okamžik pocit, že všechno je tak, jak má být.
Že si Ámožníkovic kluci a naše slečna přitáhli plnou krabici žab až domů, jsem pochopila v okamžiku, kdy jsem zakopla o kyblík, kam žáby ubytovali. Kousek od kyblíku se líně plazil Brašuleho obří šnek a v proděravěné krabici od bot bydlela kudlanka, kterou mi Brašule stále ukazoval ignorujíc, že jsem ji označila za hnus. Jakmile se děti nabažily bazénu, odpovědně uznaly, že je třeba zvířenu nasytit. I Brašule přinesl zbraň s podivným názvem Nerf a z minimální blízkosti se s ní snažil střílet mouchy, které padaly omráčeny k zemi, kde je poslušně sbírala Mladší s Pepkem a krmili jimi všechny ty hnusí chovance v kyblících a krabicích. Loudající se šnek, myslím, nedostal nic.
Pozorovala jsem Brašuleho, který vypadá nejméně na sedmnáct a nikdo mu nechce věřit, že je mu teprve třináct. Ani já bych mu to nevěřila, kdybych ho nebyla bývala znala od jeho tří let a nikdy bych si tehdá nepomyslela, že nastane tak brzy čas, kdy přeroste i Denisu, která měří odhadem nejméně 175 cm. To jinými slovy znamená, že já se svojí trpasličí výškou 168 cm musím koukat na Brašuleho nahoru, stojíme-li vedle sebe a chci mu něco říct. Proto jsem raději častěji seděla.
Tak tam pozoruju ten cvrkot, Brašuleho, co vypadá na sedmnáct i víc, trpaslíky, co nevypadaj ani trochu jako trpaslíci a říkám si, jak je to možný, že tak strašně rychle stárnou, když já si připadám skoro nezměněná. A navzdory mému předsevzetí z minulého týdne, mě napadá, jestli si náhodou o sobě nedělám nějaký nestárnoucí iluze :O)
Velký otec nažhavil gril a než na něj mrsknul první várku z mnoha mas, přišel Pepek k dřevěnému zahradnímu stolku, sednul si naproti Lvovi a dospěle zahájil diskusi: „Tak co, Lve? Všechno v pohodě? Je to v cajku?“ Všichni do jednoho jsme si v tu chvíli vybavili situaci starou sedm let…
Do Trpaslíkova jsem si to poznamenala doslova takto:
Když jsme se usadili u stolu, co nám byl malej, ale děti holt nutně musely mít nás všechny pohromadě, opřel se Pepča o stůl, dospělácky mrknul na Lva a žoviálně zahlásil: „Tak čo, Lve?“ Pak udělal na pravé ruce z palce a ukazováčku kroužek doprovázeje to slovy: „Ókej?“
Může to být náhoda? S Ámožníkem těžko :O)
Mladší s Pepkem se od sebe nehnuli ani na krok, pořád si něco špitali, špičkovali se a nakonec si spolu šli lehnout do společné manželské postele, aby se v noci, když jsme na dvorku popíjeli a rozprávěli, vynořili ze tmy domu s žádostí o vynesení dalekohledu na dvůr, protože spolu chtějí pozorovat hvězdy. A tak tam ti dva krátce před půlnocí absolutně vážně natáčeli dalekohled ke hvězdám. Bylo to fajn.
Dnes jsem v psaní Trpaslíkova překročila hranici 150 stran a zdaleka nejsem u konce, práce mě čeká ještě hodně, ale i když to možná bude znít trapně, strašně se u těch vzpomínek, který se týkají Mladší a Pepka, bavím. Někdy sama sebe rozesměju nahlas a jindy neodolám, abych nahlas něco nepřečetla. A teď, když tak vstřebávám, jací jsou dnes a jací byli, neodolám pro změnu tomu, abych se s vámi o něco nepodělila.
„A víš čo, Pepku?“ hihňala se a zakrývala si rukou pusu, aby zdůraznila, jak je následující sdělení vtipné.
„Čo?“ nezklamal Pepek.
„Až še budu vdávat, tak ši vežmu tebe!“ smála se Mladší.
Ámožník řekl: „E?“
Netuším však, co tím chtěl říci.
Mladší jeho reakce nikterak nevyvedla z míry a plynule přešla k další informaci: „Heve, jak mám navakovaný nehty! Vidíš, jak tam mám špytky?!“
„Á mám taky!“ nechtěl se nechat zahanbit Pepíno a strkal jí svoje nehtíky pod čumáček.
„Ty?“ pozvedla Mladší obočí a oznámila příteli krutou pravdu: „Ty máš pdvajš!“
Dnes Pepek nemá prdlajs. Má skoro deset a místo „E?“ klidně řekne: „Mladší je moje nejlepší kamarádka! Mladší je naše!“
Jak říkám, někdy prostě máte nevysvětlitelný pocit, že všechno je tak, jak má být :O)
Příště vám napíšu, jak jsme sjížděli vodu. Jestli se neutopím…
Nestudené dny a dobrý pocit přeje
vaše teta Fily
Add Comment