Večer s Pepkem Ámožníkem

„… uvědomuji si, že si prohlížím poslední stopy dětství. Jsem si jistá, že právě proto některé ženy rodí pořád další a další děti, aby měly vždycky po ruce ochotného příjemce mateřské lásky.“ Fiona Neillová

Nevím, kdy a zda vůbec si lze uvědomit, že tu poslední stopu dětství v našich potomcích vidíme, ale vím, že jisté náznaky dospívání nelze přehlédnout. Přicházejí-li dříve, než jsme očekávali (či častěji očekávaly, protože mám dojem, že muži se příliš dumáním nad touto stránkou života nezdržují), zaskočí nás a hranice mezi nostalgickým vzpomínáním, pobavením nad novou situací a smířením se s neúprosným stárnutím dětí je až příšerně křehká.

Už přípravy na Pepkovu návštěvu s následným přespáním dávaly tušit, že něco bude jinak. Mladší se vykoupala dříve, než k nám dorazil, umyla si vlasy a s obřadnou výjimečností do nich vetřela i kondicionér. Třikrát se pak přišla ujistit, že opravdu voní.

Když Pepek přišel, bylo ho najednou všude plno. Během večera jsem si několikrát uvědomila, jak moc se dikcí nebo gestikulací podobá Brašulemu a Velkému otci. Už když jsem v duchu přemítala, že po Denise snad nezdědil vůbec nic, vyvedl mě nevědomky z omylu. „Když teď byla máma v nemocnici, spal jsem s tátou,“ řekl. „Aby se v noci nebál?“ zasmála jsem se. Té představě se krátce pousmál, ale hned mě vážně opravil: „Ne. Aby mu nebylo smutno.“ Empatickou duši. Tu zdědil po mámě.

Na stole v obýváku objevil naše sněžítko. Možná si vzpomenete, že jsem návod na jeho výrobu kdysi zveřejnila na DS. „Ty jo! To je hustý!!!“ pochválil vánici v kouli a obdivně si sněžítko prohlížel. Mladší ledabyle prohodila: „To jsem dělala já.“ Jen co to dořekla, věnovala mi omluvný pohled. Věděla, že to není tak docela pravda. Vyráběly jsme ho spolu. Možná, že v tom okamžiku mě napadlo, jestli tohle není ta začínající poslední stopa dětství. Ale rozuměla jsem všem důvodům, které ji k oné větě vedly, proto jsem jen mlčky přikývla. V tom pohledu, co jsme si vyměnily, bylo něco solidárně ženského, něco mimo dětský svět. Na Pepka udělala informace o šikovnosti kamarádky opravdu dojem. Vychválil sněžítko až do nebes. Jejich počáteční oboustranné rozpaky se rozplynuly a za malou chvíli už řádili jako… jako za mlada.

Později, když jsem ležela ve vaně, přemítala jsem nad tou drobnou lží a říkala si, nakolik šlo o impulsivní myšlenku a nakolik v tom mohou hrát roli geny. A jen tajně doufám, že šlo opravdu jen o momentální nápad a holčička se v tomhle směru nepotatila. Ano, Lev je v téhle oblasti fenomenální. Můžete si být stoprocentně jisti, že když o něčem v rámci domova říká, že to udělal, pracovali jsme na tom společně. Pokud se vysloví v množném čísle – my jsme udělali – vemte jed na to, že na věci nemá žádný podíl. Netuším, zda to přičíst stárnutí, vývoji našeho vztahu nebo jakési kapitulaci z mé strany, ale pravdou je, že dnes už na tyto drobnosti reaguji poměrně klidně. Ze začátků našeho soužití mě to ale vytáčelo do maximálních obrátek a byla jsem ochotna uvádět informace na pravou míru bez ohledu na cokoli a kohokoli. Teď (v závislosti na tom, v jakém rozpoložení se zrovna vztahově nacházíme), reaguji buď přehlížením onoho tvrzení nebo pobaveným smíchem. (A ano, někdy dělám jen výmluvné ksichty :O)

Pepek s Mladší seděli proti sobě na pohovce a „bojovali“ s nějakýma malýma potvorama, co si Ámožník přinesl a jejichž název si nemůžu zapamatovat. Holčičce evidentně úplně vypadlo z hlavy, že chtěla dělat dojem a byla zase sama sebou. S úžasem jsem je pozorovala a chvílemi mi připadalo, že vidím všechny jejich podoby v trpasličím vydání z dob, kdy jsme se vídali denně. Rozněžnilo mě to tak, že jsem ucítila škrábání v krku. Znáte to – takovej ten pocit krátce před tím, než uroníte slzu. Ale neuronila jsem ji, protože Pepek najednou fascinovaně řekl: „Mám rým! Já jsem Pepek, on je Pepek! To je rým!!! Když řekneš dvakrát Pepek, tak se to rýmuje!“ Nadšení nad objevem nebralo konce. „Ano,“ souhlasila jsem. „Tomu se říká absolutní rým.“ Rozřehtali se tak, až se začaly třást polštáře na sedačce.

Něco po desáté večer si šli lehnout. „Můžeme si ještě hrát?“ zeptala se Mladší.

Zavrtěla jsem hlavou: „Ne. Ale můžete si ještě chvíli povídat.“

„A o čem jako?“

„Třeba o tom, jak se máte, co jste zažili nebo co máte v plánu.“
„Já mám v plánu být režisér!“ chytil se Pepek tématu.

„Vážně?“

„Ano. A taky budu ten, co ty filmy píše. Budu je psát a pak i točit.“

„Aha.“

„Jak se říká tomu, co ty filmy píše?“ dumal Pepek a než jsem stihla přijít s odpovědí, plácnul se radostně do čela: „Ahá, už vím! Premiér!“

Dlouho si pak tiše špitali. Nechala jsem, protože se opravdu delší dobu neviděli a já byla ráda, že je jim spolu dobře. Bylo by mi líto, kdyby to trpasličí přátelství vyšumělo. Navíc jsem cítila, jak se ve mně rozprostřela pohoda, ten pocit, že je všechno tak, jak má být. A to se mi zase tak často nestává.

Ráno se ke mně Mladší přitočila a pošeptala mi: „Víš, Pepek říkal, že vždycky, když někde je, tak je mu smutno po mámě. Ale tady se mu prý vůbec nestýskalo, tady se prý cítí dobře.“ Možná, že to ladění na stejnou vlnu nakonec nebude jen fráze. :O)

Doufám, že jste si krásně užili vánoce, naladěni tak akorát a se všemi, koho máte rádi!

Vaše teta Fily