Bylo pozdní odpoledne a Já s Mladší jsme jely tramvají domů. Paní trpaslíková mi seděla na klíně, bezstarostně mi růžovýma botkama okopávala nohavice a koukala z okna. Líně se protáhla a řekla: „Mamíííí, já bych chtěla zase do parku!“ „Neříkalas náhodou včera, že je to tam nudný?“ Připomněla jsem jí s lehkým pobavením. Bez váhání odvětila: „Ne!“
Vybavil se mi předešlý den. Park byl plnej dětí, rodičů, prarodičů a lidí, který jsem nedokázala nikam zařadit. Taky tam byli dva policisté. Prý našli v křoví na druhým konci parku mrtvýho bezdomovce… Našla jsem si lavičku, kterou olizovalo slunce. Jaro mi vonělo pod nos, otevřela jsem časopis a začetla se do Jima. Byl skoro stejně šťastnej jako já. Miluju ty první náznaky tepla, příslib blížícího se léta, pocit, že to zima vzdává. Miluju šum parku v takovým dni, štěbetání dětí, cinkot zvonků malých cyklistů i vzdálený hádky o lopatku. Mladší si objela kolečko na dopravním hřišti, koloběžku zaparkovala u mý lavičky a stejně jako předtím už nejmíň dvacetkrát řekla: „Ééééé, přijde už něéééékdóóó?! To je nůůůdáááá!“ Pak mi vyčinila, že jsem byla vůbec schopna vypravit se do parku bez svačinky a zase odjela. Cestou si pobrukovala: „Nuda, nuda, nudááááá…“
Z nudy ji vytrhnul až příchod Kláry. Sama Klára by ji pochopitelně tak nerozvášnila, ale její malá Kačka, která je o rok a kousek starší než trpaslíková a tudíž je již prvňák, čímž se stává v dětským světě důležitou osobou, ta nudu odvrátila. Kačka je taková holčička-kluk a s nikým se dvakrát nepáře. Když si na holky začali dovolovat dva kluci, bojovně se jim postavila. Mladší, vidíc vzor ve starší kamarádce, která (považte!) už chodí do školy, nemohla zůstat pozadu. Za dřevěným tunelem probíhala ostrá výměna názorů. „Co se stalo?“ Zeptala se Klára dcery, která se k nám blížila se znechuceným výrazem na tváři. „Tak si představ,“ nadechla se Kačka, „Že nám řekli nějaký NOVÝ sprostý slova! A ještě NAVÍC řekli, že sme MALÝ holky!“ Myslím, že termín „malý holky“ byl pro obě trpaslice mnohem zásadnější než všechna nová sprostá slova. Kačenka stížnost horlivě dokončila a její hlas gradoval: „A ještě NAVÍC řekli ještě NĚCO!“
Cizí, o hlavu větší, kluci naše neohrožené potomkyně neustále pronásledovali a popichovali je, což vygradovalo ve chvíli, kdy si Mladší (nejmenší ze všech) vylezla na kámen, aby na hošíka dosáhla a jednu mu natáhla doprovázejíc to slovy: „Blbečku!“. Zatajil se mi dech. Mísilo se ve mně hned několik pocitů – překvapení, že je něčeho takovýho vůbec schopna a nebojí se, zmatek, jestli to mám jít nějak řešit a strach, že jí to kluk vrátí. Kluk jí to, k mému překvapení, nevrátil. Dokonce ani nic neřekl. Otočil se na svým kole a jel k lavičce, kde seděla jeho maminka. Jeho parťák jej následoval. U lavičky se oba rozplakali a vzlykavě sdělovali maminkám, jak jim bylo ublíženo. A maminky utíraly nosy, chlácholily a hladily. Jak už to tak my maminky děláme.
Víc jsem toho neodpozorovala, protože Mladší konečně spadla z kamenu, na kterým pořád ještě stála. Zasvinila si u toho celou novou teplákovku, odřela si kořen nosu o obroučky brýlí, zápěstí od asfaltu a nějakou záhadou si odřela i vnitřní část ucha. Ale hrdinství, který krátce před tím demonstrovala, nemohla zneuctít pláčem. Tak se jen zvedla ze země a zmateně si sama sebe prohlížela…
„Máš pravdu,“ řekla jsem paní trpaslíkové a poposunula si ji na klíně blíž k sobě, „Nakonec to vlastně nuda nebyla. Tak zase někdy půjdeme.“ Mladší s úsměvem přikývla a nenápadně si pohladila stroupek na pravým uchu…
Krásný Velikonoce všem, žádný stresy nebo úrazy a hrdinství jen tak akorát, co kdo unese! A hlavně – obrovskou náruč jara! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment