„Dháme sex?“ zopakoval kluk. Mohlo mu být kolem patnácti, na tváři měl typický rozšířený úsměv, co odhaloval velký zuby, kabátek od nemocničního pyžama měl zapnutý jen na dva prostřední knoflíky a gumu od kalhot si přidržoval u pasu. S dětskou rozšafností klouzal po dřevěné lavičce z jedné strany na druhou. „Co to říkáš, Péťo?“ zeptala se rozpačitě subtilní blond sestřička, která kluka doprovázela.
V ruce držela nějaký jeho nálezy a doporučení, zmateně se rozhlížela po čekárně rehabilitačního oddělení a nakonec s odhodláním usedla vedle kluka. „Dháme sex?“ zopakoval kluk radostně. „To se neříká, Péťo,“ domlouvala mu sestřička trpělivě. „Sex, sex, sex!“ skandoval kluk. Mladší se potutelně smála pod vousy.
„Máte doma nějaký zvířátko, Péťo?“ snažila se sestřička převést hovor jinam. Kluk přikývnul. Viditelně se jí ulevilo a s novou nadějí řekla: „Jaký? Třeba pejska?“ „He he, dháme sex?“
„Co to pořád říká?“ zeptala se trpaslíková podezíravě a už počtvrté za ty čtyři hodiny čekání se jala vyhrožovat, že odchází. „Ale nic… a jak by ses dostala sama domů?“ Než mi vylíčila, jak by to provedla, dveře jedné z ordinací se pootevřely a naskytnuly pohled na pacienta uvnitř. Byl to kluk a stál tam jen v trenýrkách. „Jejda,“ zaradovala se Mladší ze zážitku a ze samého rozrušení si mocně prdla. „Jejda,“ řekla po prdu a dokonale se rozřehtala.
Čekárnu prostoupilo aroma, co by se dalo krájet. „Tos trochu přehnala, ne?“ otočila jsem se na holčičku, která se svíjela smíchy po lavici. Kluk s pyžamem zapnutým na dva knoflíčky a s nemizícím úsměvem na tváři tvrdošíjně opakoval: „Dháme sex?“ Blonďatá doprovodná sestřička rezignovaně opustila svoji pozici na lavici vedle sexuchtivého chlapce a stoupla si smutně o kousek dál. Mladší, která se hihňala jak pominutá, si prdla podruhé. „Ehm… mno… já si jdu něco přečíst o té kočce na nástěnce,“ oznámila jsem dítěti a zbaběle od něj nenápadně odcouvala. Pak se otevřely dveře jiné ordinace a paní v bílém plášti konečně řekla naše příjmení.
Od toho dne trávíme prázdniny cvičením a vířivkováním. Tedy Mladší. Já se jen potím a honím jak blázen, abych to všechno stíhala. „Vám vržou kolena víc než jí,“ podivila se rehabilitační sestra paní Celerová, když mne vybídla, abych přijala místo na obřím míči. Výmluvně jsem pokrčila rameny, kývla hlavou, sedla si, zaúpěla a při odchodu mě z míče společnými silami Mladší s paní Celerovou zvedly, neboť má kolena se mnou odmítají spolupracovat. „Nejspíš jsem je během rekonstrukce nějak naštvala,“ odvětila jsem Mladší na dotaz: „Proč tě to tak bolí?“ Abych dokreslila, jakej jsem mrzák, musím přiznat, že jsem si proti sobě popudila i zuby. Ty mě teda taky pěkně bolí. Nyní, po více než týdnu jejich naštvanosti už mám pocit, že bolí všechny. A aby bylo jasno – jestli se mě ještě někdo zeptá, proč nejdu k doktorovi, vezmu ho něčím po hlavě…
Jinak je u nás vedro k zalknutí. I v bytě. Nedávno jsem si stojíc večer na balkoně říkala, že jsem ještě nikdy nebydlela tak blízko ke hvězdám. Vážně, z šestýho patra jsou skoro na dosah! Když sídliště spí, svítí tak silně, jako kdyby to mělo být jen pro moje okouzlení. Včera mi došlo, že bydlet blíž ke hvězdám asi znamená i bydlet blíž ke všem živlům. Na dosah totiž byly i všechny ty hromy a blesky a kapky, který jako kdyby někdo dávkoval obří lžící, mě přibíjely k ošklivé podlaze balkonu, draly se do bytu a bubnovaly o železnou konstrukci zábradlí jako na poplach. Vichr zvedal všechno, co mu během letu vstoupilo do cesty a vynášel to ještě výš než k našemu šestýmu patru. Ptáci, co obvykle vesele štěbetají, poletujíc kolem oken, zmateně hledali azyl. Noční oblohu v pravidelných intervalech rozzářil blesk a na travnatým prostranství před domem se vítr skulil do trychtýře.
Dveře pokoje se otevřely. Otočila jsem se jejich směrem a lekla se obří bílé plyšové kočky. Když jsem za ní uviděla Mladší v noční košili docela se mi i ulevilo. Mžourala do světla a neoblomně oznámila: „Já tam sama spát nebudu!“ S gestem, který nepřijímalo žádný diskuze, se odebrala do mé postele a přikryla se kočkou.
Vzpomněla jsem si, jak takhle chodívala, když měřila jen pár centimetrů přes půl metru. Vždycky to bylo v noci, když jsme spali, ačkoli ona s tou klasickou dětskou důvěrou předpokládala, že rodič nikdy nespí a je vždy připraven poskytnout jí nejen útočiště, ale též plnit veškerá přání, která se v trpasličím světě zrodí. Když zjistila, že tomu tak není a my klidně spíme, vždy se zarazila mezi futrama a pohoršeně zařvala: „Tak pomůže mi někdo?!“ Tenkrát před sebou neměla obří kočku, páč by ji neunesla, ale táhla za sebou po celým bytě dvoumetrovou peřinu, což jí dalo dost zabrat. Ten pohled mě pokaždé odzbrojil. Včera taky. A tak jsem velkoryse nabídla trpaslíkové svou půlku postele. Nebylo to zas až tak moc za pocit, že ještě věří, že u mě je prostě vždy a za každých okolností v bezpečí. (A koneckonců když mi pak v noci funěla do zátylku, už mi ty živly nepřipadaly až tak blízko a vlastně jsem se jich už ani tak moc nebála. :O)
Slunečný týden bez živlů přeje Vaše teta Fily
Add Comment