Když nám na náměstí jako každý rok vyrostly dřevěný stánky a ohromnej stromek se rozzářil takovou spoustou světel, že se jejich počet neodvážím jen tak odhadnout, vypravili jsme se tam. Byl první adventní víkend.
„Hele, zvoneček!“ ukazovali jsme Mladší. „Chceš si zazvonit?“ „Proč?“ otázala se paní trpaslíková a možná si v tu chvíli myslela, že bychom ji fakticky uvrtali do všeho, co potkáme po cestě. „Když si budeš něco přát a zazvoníš, přání se ti splní.“ „No tak jo,“ uvolila se trpaslice a postavila se do fronty za jiné přáníchtivé trpaslíky. Jeden z trpaslíků byl dokonce tak malého vzrůstu, že na šňůrku od zvonečku nedosáhl, a i když skákal, jak nejvýš uměl, bylo mu to prd platný. Chvíli jsem jej pobaveně pozorovala, jelikož vypadal vážně komicky, ale pak se mi ho zželelo a nadzvedla jsem ho. Ani mu nepřipadalo divný, že na něj sahá cizí ženská a zazvonil si. Mladší na šňůrku dosáhla v pohodě.
„Co sis přála?“ vyzvídala jsem. Paní trpaslíková se potutelně usmála: „Mám to říct?“ „Řekni,“ loudila jsem, ačkoli z jejího výrazu mi již v oné chvíli bylo více než jasné, že přání se nebude týkat nějaké ušlechtilé záležitosti, jakou by byl například celosvětový mír nebo vyřešení hladomoru. Její varování mne ostatně utvrdilo v tom, že se nemýlím. Škodolibě totiž pronesla: „No, jak myslíš. Já to klidně řeknu, ale radost mít nebudete. He, he.“ Řekla jsem mírně znepokojena: „Co sis přála?!“, ačkoli jsem si už ani nebyla tak úplně jistá, že to chci slyšet. „Přála jsem si psa! Živýho!“ Divže nedodala: „A máš to!“
Od toho dne zvoní jako o život. Naposledy minulou neděli. Když zazvonila, zaculila se a nedala mi prostor k otázkám, protože vyhrkla: „A neptej se, co sem si přála, protože tě to zase rozčílí.“ „Už si toho psa nepřej!“ vyhrkla jsem kapku hystericky a myslím, že jsme pro nestranného pozorovatele musely vypadat jako fakt divná dvojka.
A co nás čeká? V úterý toužebně očekávaná besídka, na kterou Mladší poctivě trénuje. Opakuje si text i v noci v posteli a stále kreslí, co vlastně budou hrát: „Já ti to vysvětlím, jo? Co sem nakreslila! Tak tohle je Marie, to je Josef a tohle malej Ježíšek. A tohle,“ řekla slavnostně a zapíchla ukazováček do lívanců, co se vznášely nad hlavami Marie i Josefa, „Víš, co je tohle?!“ „Copak?“ „To je svatořez!“ sdělila mi důležitě, poněvadž jest nyní v rámci nácviku na besídku v tomto tématu velice (ale opravdu strašně moc) vzdělána.
A za týden máme Vánoce! Už se těšíte? Já teda děsně a ani se nebojím, že by Ježíšek přinesl Mladší toho živého psa, páč jsem si pro jistotu taky párkrát zazvonila. Přála jsem si celosvětový mír, vyřešení hladomoru a jiný ušlechtilý věci. Jo a taky to, aby nám nikdo nedával žádný živý zvířata. Beztak by náš křeček nebyl rád. ;O)
Tak hezkej poslední předvánoční týden všem!
Vaše teta Fily
Add Comment