Přesně za měsíc a deset dní budu čtyřicetiletá. V dnešním světě, zdá se, je to nějaký přelomový věk. Dle reakcí okolí lze soudit, že více než jako důkaz definitivní dospělosti je čtyřicítka vnímána jako tragická předdůchodová etapa jedince, kterýžto je od onoho magického okamžiku jednou nohou v hrobě. Se snad všichni pomátli. Či co.
Pro mě jako pro ženu je na tom příjemné pouze to, že mnozí mají dojem, že si čtyřicáté narozeniny zaslouží nějaký zvláštní výjimečný dar. Tomu se, pravda, nikterak nebráním. Ostatně jsem velkorysý a šlechetný člověk. Přece. Obávám se však, že mí nejbližší mají stran zvláštních a výjimečných darů bohužel zásadně jiný vkus nežli mé skromné já.
Například výmluvné náznaky v oparu štěněčího překvapení mi jdou už vyloženě na nervy a rovnou zde na tomto místě před svědky prohlašuji, že fakt, opravdu, úplně jistě, na mou duši, na číkoli uši NECHCI žádné živé překvapení!!! „Ale on to Lev myslí dobře,“ špitala mi na dvorku Denisa s odzbrojující upřímností a naprosto nepochopitelnou naivitou. „Říká, že by ti to prospělo! Že se ráda o někoho staráš…“ Tak nevím. Co musí člověk udělat, aby byl slyšet? Kurnik šopa. Jak se u nás říká.
Lev má vůbec skvělé nápady, o tom žádná. Ten den, co jsme jeli k Ámožníkovým, povídá: „Co bys chtěla k narozeninám?“ „Kyselinu hyaluronovou!“ vyhrkla jsem bez váhání. „Na to se vyser!“ doporučil mi muž jako obvykle, když se mě zeptá, co bych si přála a já odpovím. „Já mám mnohem lepší, VYNIKAJÍCÍ, nápad!!!“ pravil vzápětí slavnostně a znělo to skoro slibně, takže jsem mu naletěla a já, blbka, se ještě zeptala: „Jakej?“
No, co byste asi tak tipovali, že to mohlo být za vynikající nápad? Ha?! Abych vás nenapínala, rozhovor pokračoval takto: „Já jsem vymyslel, že bych si k tvým narozeninám koupil novej iPad!“ prozradil mi guru originálních darů a jelikož ani on nemohl přehlédnout skepsi rozlévající se po mé tváři místo vytoužené kyseliny hyaluronové, dodal: „To by samozřejmě mělo pro tebe své výhody!“ Poněvadž pauza na reakci nebyla z mé strany využita, neboť jsem pracovala na prohloubení vrásky uprostřed čela, kterou si pěstuju údivným povytahováním obočí, musel mi sdělit výhody bez pobízení. „Tobě bych totiž dal ten starej iPad!“
Řeknu vám, že moje nadšení neznalo mezí, tudíž se u mě neohřálo a zamířilo rovnou za ně. Přestala jsem povytahovat obočí a suše muži oznámila: „A to je přesně to, co na tobě obdivuju. Je vskutku málo tak velkorysých a nesobeckých lidí, co by se pro druhého takhle obětovali…“ „Že?“ souhlasil Lev radostně.
„Já nevím, cos začala tak blbnout?!“ zeptal se později už na návštěvě u Ámožníků, když jsem trvala na tom, že si přeju „udělat ťup, ťup, chápeš, tady na ty koutky… ony mi padají a já pak vypadám naštvaně, i když nejsem. A to by pro tebe samozřejmě mělo své výhody!“ zakončila jsem větou, na niž by měl dle všech náznaků muž slyšet. A taky že jo. Nevraživě se otázal: „Jaký výhody, prosím tě?“ „Kdykoli bys přijel domů, tvářila bych se příjemně!“ triumfovala jsem vesele. Otec Ámožník se zamyslel: „Príjemne?“ Chvíli tiše přemítal, zkoumavě se na mě díval, snad přemýšlel, zda by pouhé povytažení koutků u mých úst mohlo zařídit, abych vypadala příjemně. Nakonec to (do)promyslel, otočil se na svého přítele Lva a dobrosrdečně rozříznul téma laskavým: „Príjemne? To sa oplatí!“
Přesto jsem měla pocit, že Lev vnitřně trvá na tom, že nový iPad se mu vyplatí mnohem více…
Hezké březnový týden všem!
Vaše teta Fily
Add Comment