Ten malý penzion uprostřed hor, lesů a luk bychom jen těžko hledali, kdybychom o jeho existenci nebyli ubezpečení těmi, co v něm trávili silvestrovskou veselici. Přesto nás kapku znepokojilo, když nás jediný ukazatel navedl na polňačku vedoucí kolem horské bystřiny. Voda v potoce se třpytila a dováděla v bezstarostném proudu s kamenitým dnem, koruny stromů, jež lemovaly cestu z obou jejích stran, se důvěrně dotýkaly. Zeleným tunelem jsme tedy nakonec úspěšně doputovali až k chatě, kde už většina účastníků posedávala na terase, popíjela a diskutovala. Valnou část osazenstva jsme znali a koho jsme neznali, toho znal někdo z valné části, čímž by se dalo říci, že jsme se ocitli nejen v lůně jesenických hor, ale i v lůně přátelském.
Jelikož jsme všichni již nějakou chvíli dospělci, přivezli si mnozí z nás na horskou dovču i potomstvo. Ti statečnější si dovezli i psy. Chvílemi tedy nebylo znát, zda v rozeřvaném chumlu početně vítězí zvířectvo či dětstvo, ale nakonec to bylo fuk, neboť chumel řval šťastně. Občas se z něj někdo odpojil a šel skákat na trampolínu. Ano, v tomto případku vítězily děti, i když Necelebritovic Kvídovi, nejmladšímu a největšímu psu ze smečky, to asi připadalo nespravedlivé, a tak se několikrát vecpal na trampolínu též. Pak tam postával jako telátko, udiveně koukal kolem sebe a odevzdaně se nechal kolébat v rytmu ječících lidských mláďat.
Lidská mláďata byla z přítomnosti psů nadšena. Dalo se jim házet aport od rozbřesku po stále pozdější večerku, dalo se s nimi nahánět kolem chaty a dalo se jim podstrkovat jídlo, kterým psi nikdy nepohrdli, čímž malé krmiče pochopitelně povzbudili, aby v této činnosti pokračovali. Mladší byla z počátku rezervovaná, ale jakmile uviděla neohroženost mladších soukmenovců, rychle se adaptovala. Když vynechám plínkonosiče – Advokátčina Míšu, co se teprve nedávno postavil na vlastní nožky a Markétina Matyho, co se na ně postavil jen o kousek dřív, byla nejmladší dětskou členkou jistá blond dívenka. Čtyřletá Olinka. Hned za ní byl její o dva roky starší bratr Dáda. Oba mluvili stejně. Oba mluvili trpaslíkově! To znamená, že mi stačilo pět minut, aby se ve mně vzedmula vlna nostalgie a zůstala vzedmuta po celou dobu minidovolené.
Jak už tak u těch, co ovládají trpasličí řeč a nestydí se za to, bývá, byli to moudří trpaslíci. Olinka se vepsala do našich srdcí během večeře, kdy se na terase podávala urožněná kýta. Ano, Olinka má maminku. Pochopitelně. Má maminku milující a starostlivou. Je to ta maminka, co Olince přinese masíčko na talířku, nakrájí jej na malé kousíčky a povzbudí Olinku k jeho konzumaci. Pak Olinku během večera několikrát vlídně napomene, aby masíčkem krmila toliko sebe nikoli Kvída či jiného ometavého čtyřnožce a trpělivě nakrájí Olince další masíčko. Olinka s potutelným výrazem a radostí v očích nacpe všechno masíčko Kvídovi, co vedle ní vypadá jako vzrostlý kůň. S pohledem do prázdného talíře posmutní. Upřeně pohlédne na matku a úplně vážně pronese: „Špatná zpváva, maminko! Kvído mi sněd všechny ty nakvájený masíčka!“ Ubohá nevinná Olinka nechápe, proč dospělci lehají smíchy pod stůl. Bídák Kvído se nezúčastněně olizuje.
Hláška špatná zpváva se ujala tak spontánně, jak přišla. I týden po příjezdu domů si ji občas jen tak pro radost připomeneme. Hodně jsme si ji připomínali, i když byla čerstvá. Třeba ten den, co jsme se vypravili na horskou túru… Den začal dobře. Slunce hřálo, jako kdybychom ani nebyli na horách. K snídani byly párky a o hlášku dne se tentokrát postaral Dáda, když se objevil na terase z jiné strany než obvykle a důležitě oznámil: „Tak sem pšišev, to ste nečekavi!“ Dobře naladěni jsme tedy utvořili menší skupinku vyvolených a zamířili k Ramzové na lanovku. (Autem, páč nejsme šílenci jako Advokátka s Umělcem, co to šli už od penzionu pěšky, přičemž Umělec nesl Míšu v nosičce na zádech a potkali jsme se až nahoře na Šeráku. No jak říkám – šílenci. Jo a ještě se tvářili, že je to baví.) No nic. My méně šílení – já, Lev, Mladší, Lenka, Velký Ondra a Malý Ondra plus jejich jorkšír v baťohu, Necelebritka, Áda, z Brna půjčená Gába a od domácích půjčený David – jsme zamířili na lanovku. Třetí skupinku, kterou se neodvážím pojmenovat, tvořil Fotograf a Kvído. Jelikož se Kvído (jsa velikosti poníka) nevlezl do příruční tašky, na lanovku jej nevzali a Fotograf s ním křepce vyběhl kopec až na Šerák. Tam jsme se občerstvili pivem a kofolou a každý se vydal vlastním směrem. My jsme se vydali směrem, co nám vybral samozvaný vedoucí výpravy – Lev.
Pravil, že jest nutno vyfunět na Keprník, vrátit se zpět na Šerák a pak JEDNODUŠE sejdeme turistickou stezkou zpět na Ramzovou, dáme si někde na zahrádce pozdní oběd a krásně stihneme plánovanou bojovku pro děti… Mno. Na šerák jsme vyfuněli. Úspěšně jsme z něj i odfuněli. Během odfuňování mě počalo bolet kolínko a odšprtla jsem kámen z pod nohy tak šikovně, že jsem se jím trefila do vlastního kotníku, což bolelo jak horské prase. Nechtěla jsem dělat scénky, zatlačila jsem tedy slzu a rozhodla se, že to rozchodím. Ostatně brzy se napojíme na modrou turistickou značku, seskotačíme z kopce a… No už jsem se viděla, jak se někde na zahrádce osvěžuju studeným oroseným tekutým chlebem a ani chvíli jsem nepřemýšlela nad tím, že lanovkou, co jela přímo (respektive dvěma lanovkama, bo jsme museli přestupovat), to trvalo přes hodinu a modrá turistická značka nás nevede pod lanovku, anébrž kams do útrob hlubokého lesa.
Takže asi takhle – stezku si já, lidi, představuju úplně jinak. Fakt. Skákat z kamene na kámen a z kořenu na kořen to u mě není žádná stezka. S povděkem jsem stanula pod Obřími skalami s naivní představou, že máme většinu trasy za sebou. Chacháááá!!! Když jsme po půl hodině seskoků skalnatým terénem spatřili v dálce asfaltku, naplnilo mne to nadějí. Už proto, že krátce před tím Lev dramaticky oznámil, že někde četl, že jsou ve zdejších lesích rysi. Mladší si nenechala výčitku jen v očích, začala ukázkově panikařit, rozplakala se, a jelikož přes slzy neviděla na šutry a kořeny, záhy zakopla a upadla. Cvičně se poválela v jehličí a rozkládající se kůře a ještě něčem nedefinovatelném. Pak si utřela oči. Jo, těma uválenýma rukama… Hele, indiáni na válečné stezce nemohli mít lepší maskování, na to dám krk! Howgh.
U asfaltky nás čekalo překvápko. „Stezka“ pokračovala dál… Akorát už nebyla modrá ale zelená. Jupí. Po několika ladných skocích z šestatřiceti stupňového kopce mi s definitivní výmluvností odešla obě kolena. Špatná zpváva, napadlo mě, když byla bolest tak úporná, že mi vehnala slzy do očí, kolena počala opuchat a nebylo cesty zpět. Hekala jsem tedy dolů se zaťatými zuby hnána pudem sebezáchovy. Když už jsem měla pocit, že to nevydržím, couvala jsem, což mým kolenům podstatně ulevilo, leč couvat z kamenitého kopce není až taková švanda, jak by se jednomu mohlo zdát, zvlášť když u toho paní Extrpaslíková hystericky bručí, že spadnete, napíchnete si páteř na šutr a umřete!!! Tuto prognózu prokládala nadšená turistka brbláním: „To jsou blbci! Kdo tu blbou cestu vymyslel?! Já to už nevydržím!!! Už tam budem?!“
Po čtyřech hodinách naší výpravy bylo zjevné, že tam ještě nebudem. „Brzy se začne smrákat!“ prorokoval Lev. Mladší se nerozplakala, její zoufalství z výletu přerostlo v naštvání, co bylo větší než strach z rysů lovících pod rouškou tmy. Přidala na kroku. Za stopadesátou lesní zatáčkou tušila civilizaci. Už aby tam byla! A skutečně – Mladší dorazila k zatáčce první, zastavila se a hleděla před sebe. „Co tam je?“ volali jsme na ni plni naděje a toužili slyšet slova jako – lanovka, chaloupka, silnice… no něco v tom smyslu. Došla nám voda na pití. Mladší se otočila: „Co tam je? Co tam je?!“ zasyčela, nadechla se a zařvala: „Tak já vám řeknu, co tam je! HOVNO!!!“ Znělo to tak upřimně, že jsme ji ani nenapomenuli. Jen jsme tam stáli a všichni tři jsme se strašlivě smáli. I když neměla tak úplně pravdu. Nebylo tam hovno. Byl tam les a stezka.
Zkrátím to. Bojovku kvůli k nám přesunuli na následující den. Na chatu jsme dorazili absolutně vyřízení, hladoví a žízniví po sedmé večer. Paní domácí nám půjčila konopnou mast, kterou jsme aplikovali na naše zničené městské údy. Mladší ne. Řekla, že se drogama mazat nebude a šla s Malým Ondrou (10 let) skákat na trampolíně, jako kdyby vlastně vůbec nebyla unavená. Lev se došoural k baru pro dvě piva, a když se s nimi šoural zpět, Velký Ondra radostně poznamenal: „Lev pšišev! To sme nečekavi!“
To byla také jediná túra, co jsme na horách podnikli. Pak už jsme se věnovali jen bezpečným aktivitám, jako jsou minikáry, bobová dráha, bowling a krátké procházky. Jo a taky ta bojovka pro děti. V lese. I když ta se jevila bezpečná jen do chvíle, kdy majitel bezelstně mezi řečí prohodil, že je tam hodně zmijí… Mno, ale to už bylo po bojovce a všichni přežili. :O) Mladší šla ve dvojici s Olinkou, jelikož je holt ta starší, ale Olinka se nemohla smířit s tím, že je posuzována jako menší, takže si vylezla na pařez a oznámila: „Heve, sem o pažez větší!“ Což logicky vedlo k závěru: „Takže ty seš o pažez menší!“
Olinka si zkrátka věděla rady se vším. Když si Velký a Malý Ondra vzali na terasu pálky a hráli tenis, Kvído jim pořád kradl míčky. „Já to zažídím!“ nabídla se Olinka, vzala Kvídovi tenisák z huby a vysvětlila mu: „Kvído, to není na hvaní! To je na gouf!!!“
Docela jsem přemýšlela, po kom jsou Olinka s Dádou takoví myslitelé. A přišla jsem na to jeden den u snídaně, když Dáda nějak vyrušoval u stolu či co a jeho otec se na něj otočil s vážnou tváří a velmi důrazně pronesl výhružku: „Pokud budeš pokračovat v tomto chování, Dádo, zruším všechny exkurze!!!“ Málem jsem se udusila vánočkou. Na Dádu však výhružka zapůsobila. „To by nebyvo skěvé, tatínku…“ pravil způsobně a nabídnul otci, že mu dojde objednat pivo.
Takže asi tak. Na horách bylo prostě fajn. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment