Tento týden stál z mého pohledu tak nějak za prd, jelikož mi bylo notně nedobře, z čehož Mladší vytěžila noc u Kačky, takže to aspoň někomu udělalo radost. Proto žádný čerstvětýdenní zážitky popisovat nebudu. Ale mám tu pár střípků, co mě v poslední době pobavily :O)
Žádná jiná
U našich v kuchyni byl bez nadsázky hukot jako na hlavním nádraží. Do levýho ucha mi něco děsně důležitýho sděloval děda, čelně mi něco úplně jinýho říkala rodička, z pravý strany se čehosi dožadovala Mladší a na klín mi šplhala Kikina. Do toho štěkal pes. Z kabelky mi začal zpívat mobil. Chvatně jsem odstrčila horkej zelenej čaj, aby ho na sebe šplhavice obecná nepřevrátila a přiložila si mobil k uchu. Byla to Starší: „Mami, kde jste?“ „U babičky, proč?“ „Tak to se už asi neuvidíme, já už půjdu, jo?“ řekla prvorozená.
Byl pátek odpoledne a Starší se s bandou ostatních ohňostrojechtivých soukmenovců vydávala do ruchu velkoměsta. „Dobře a pořádně se obleč, večer bude zima. Jo… a nezapomeň si deštník,“ vzpomínala jsem na děsně důležitý instrukce, který beztak říkám jen pro svůj alibistický pocit, neboť vím, že prvorozená stejně odchází v sáčku a i kdyby deštník měla, nevytáhne jej z kabelky, protože podle ní buď prší moc nemálo, nebo naopak tak moc, že to nemá význam… „Hm, jo… a mami?“ „Co?“ „Můžu si půjčit tvoji voňavku?“ řekla konečně to, kvůli čemu volala.
„Moji?! Proč moji? Já mám jen tu jednu jedinou a ty jich máš nejmíň šest,“ divila jsem se. I dítě mé předrahé však vědělo proč a taky mi to radostně řeklo: „Když k tomu, co mám na sobě, se mi žádná jiná nehodí!“
(Když jsem to pak přetlumočila mým rodičům a jejím prarodičům, děda radostně vypísknul: „Já se z té Rumové Pralinky pose*u!!!“ Naštěstí to byl jen planý slib…)
Žádná jiná ještě jednou
„To sis jako půjčila moji kabelku a vůbec ses mě nezeptala?! To seš teda dobrá!“ hartusila Starší na sestru o několik dní později. Mladší si z miniaturní kabelky vytáhla svoje sluneční brýle, voňavku a peněženku, usmála se a vlídně sestřičce řekla: „Když k tomu, co jsem měla na sobě, se mi jiná nehodila, víš?“ Starší sbalila kabelku a povzdechla si: „Já jsem věděla, že se mi to vymstí…“ Mladší na mě spokojeně mrkla. Dokonce mě ani nepráskla, že jsem ji navedla…
25
Už od chvíle, kdy se Heřmánka narodila, byla zahrnuta do projektu, podle kterýho nějaká organizace rok co rok zkoumá tělesný a jiný vývoj dětí a následně jej zpracovává do tabulek. Vzhledem k tomu, jak útlá Heřmánka odjakživa je, myslím, že pro nás ostatní má na sestavování grafů a tabulek nepříznivý vliv, neboť my drobní nejsme… Nu což. Ke každoroční kontrole se chystala Heřmánka i tentokrát. Nutno dodat, že velmi neochotně a otráveně. „Mamko, proč jste mě tam jako vůbec přihlašovali?“ ptala se vyčítavě Lenky, která se jen škodolibě usmála a řekla: „My jsme tě tam nepřihlašovali, oni si tě vybrali sami.“ „A do kdy tam jako budu muset chodit?!“ kňourala Heřmánka a natahovala si žehličkou ofinu. Málem si děsem spálila čelo, když se jí maminka vysmála: „Do důchodu!“ „Cože?!“ zařvala Heřmánka. „Neboj, to je jen pro děti, mamka si s tebe dělá srandu,“ chlácholila jsem ji. Heřmánka výhružně zamávala žehličkou: „No proto!“ „Já vím, ty bys nám chodila plivat na hrob,“ odtušila Lenka, což Heřmánka ani náznakem nevyloučila.
Vrátila se rozhořčena: „Vypadala jsem tam jako blbec! Zeptali se mě, kdy ses narodila a já jsem to nevěděla!“ zaútočila na maminku. Lenka se jen potutelně usmívala. Heřmánka pokračovala: „A jak bych to taky mohla vědět, když mi celej život tvrdíš, že je ti pětadvacet!“ Lenka se pořád usmívala. „Mami, tak kolik ti teda vlastně je?“ uhodila Heřmánka na Lenku. Ta se jen zasněně zadívala na svoji osmnáctiletou útlou holčičku a pevným hlasem pravila: „Pětadvacet!“
Spojky
Starší se tuhle setkala s Klukem od Stavařů. Kdysi jsme se s jeho rodinou seznámili na dovolené v Řecku, čtenáři blogu si možná vzpomenou. „A jak se má Hanka se Stavařem?“ vyzvídala jsem, když se prvorozená vrátila ze schůzky, „mělas říct Klukovi, aby se ozvali!“ Starší si sedla do křesla, koukla na mě a povídá: „Mami, já ale přece nejsem žádná vaše spojka.“ „Mladší se jí nad očekávání střelhbitě zastala: „To má ale, mami, pravdu, spojka je a, ale, protože…“
A jestli mi bude i nadále nedobře, příště vám svěřím další střípky. Zatím sbírejte ty svoje a mějte se kráááásně. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment