Štěkat ještě neumím

Asi je nějaká chabrus na nervy. Či co. Ještě nedávno jsem si žila v pohodě. Bydlela jsem na dvorku s mámou a tlupou sourozenců. Nikdo po mně nic nechtěl. Mohla jsem si čurat, kde mě napadlo, házet bobek, nač mi bylo libo, kousat cokoli, co mi přišlo do cesty, a rvát se s ostatními. Fakticky. Nikdo neřek ani popel. Až do chvíle, kdy ta paní, co nám nosila ven jídlo, usoudila, že prý začínáme zlobit a potřebujeme „nějakého svého člověka“. Moc jsem si z toho nedělala. Jednoho dne ale někdo přišel a odvezl ségru. Už se nevrátila. No a pak si přišli pro mě. Ti mí člověci.

Odnesli mě ze zahrady do takové věci, které říkali auto. Docela dlouho jsme v něm byli, a když jsme vystoupili, to vám byla věc! Tak velkej dvůr jsem tedy ještě neviděla! Na obřím dvoře je spousta domů, říkají jim paneláky. Divný je, že tenhle dvůr snad nebere konce, nikde nejsou ploty. Je tu pár plácků s trávou. Pokaždý, když jdu ven, snažím se ji všechnu sežrat, ale v jednom kuse mi něco tahají z huby, jako kdyby to snad nebyla moje věc, čím se s chutí nacpu. Fakticky mi ti člověci nic nedopřejí. Ale když se jim chce se tím zabývat, ať se zabývaj. Zatímco si prohlíží novou díru v ruce nebo prstu od toho, jak jsem jim poděkovala za vyprázdnění tlamičky, najdu si v trávě něco lepšího. Bezva jsou vajgly, kamínky, větvičky a mravenci. Mým člověkům se to nelíbí. Ale on se jim pes těžko zavděčí. Tuhle jsem venku hodila bobek a ta, co si plánuje zhroucení, říkají jí Fily nebo mami, mami teda častěji, protože ta menší, co jí říkají Mladší, ta tu mami pořád volá, aby si mě jako všímala nebo mě zachraňovala nebo zachraňovala ji před mnou nebo… já už ani nevím, co jsem chtěla štěknout. I když já vlastně ještě štěkat neumím. Už vím. Hodím si tak bobek, všichni se můžou zbláznit radostí, tak se jim odvděčím tím, že jako slyším na „sedni“, sednu si a jasňačka jsou z toho na měkko a dají mi piškot nebo jinou dobrou věc. Takhle to je pokaždé, když se vyčurám nebo vybobkuju venku. Někdo to pak sebere do pytlíku. Asi je to nějaká vzácnost, proto mají tak ukrutnou radost. No a tuhle Fily povídá: „Sakra, já nemám pytlík!“ Tak jsem jí chtěla pomoct a sežrat to, ale jak vám neštěkám, jí se člověk nezavděčí. Vůbec nebyla ráda.

Jinak furt váhám nad tím, jak se vlastně jmenuju. Buď to bude Megííí, nebo Fuj. Ještě si nejsem tak úplně jistá, říkají to zhruba se stejnou frekvencí. Ale neva, já na to přijdu. Akorát mi přijdou ti člověci nějací jetí. Nejlepší bude asi ten největší člověk, říkají mu Lev. Tenhle týden se mnou pár dní spal, páč Mladší prý nevydrží být vzhůru a aktivní od půl čtvrtý ráno do půlnoci. Nechápu, proč si teda jako já nezdřímne přes den! Já jsem pak čilá, až nestačí zírat. Lev mi skoro všechno dovolí a klidně by mi dával odměny i zadarmo, kdyby se pak Fily nezlobila. Nevím, oč jí jde, odměn má schovaných dost a já už dobře vím kde, a až trochu vyrostu, určitě se k nim dostanu i sama! Aby Lev pochopil, že s ním taky ráda trávím noc, kapku jsem si ve dne přispala, abych se mu mohla v noci věnovat. Byl děsně rád. Teda myslím.

Takže já se mám fajn. Všechno se řídí podle toho, jak si zakňučím a jak se probudím. Svoje člověky si už pamatuju, mám je ochutnaný ze všech stran. Snad časem přestanou tak ječet, když se do nich přátelsky zahryznu. Snažím se je na to zvykat, koušu je, co mi síly stačí. Zatím se moc nepřizpůsobují. Bude s nima asi ještě hodně práce, než si je vycvičím!

Tak pa!

Vaše Megíííí Fuj