Naše Kikinka má nového koníčka. Je jím nadšena. Na rozdíl od své matky. Nedílnou součástí provozování nového zájmu čtyřleté holčičky jsou totiž nůžky. „Tak tohle je můj brácha!“ pravil na adresu své sestry Ukášek, když jsme se v den vánoční se Sestrou a její family setkali u našich rodičů.
„Ne!“ durdila se Kikina s novým krátkým sestřihem. „Já sem spovtovní a modevní!!!“ Ano, holčička se rozhodla, že dlouhých vlásků, lokýnek, barevných gumiček a třpytivých sponeček již bylo dosti. Och, jak nemoderně a hlavně nesportovně v nich asi musela vypadat! Jelikož, abychom si nalili čistého vína, je Kikinka abnormálně podobna svému otci, byla její matka přešťastna, že jí konečně narostly holčičí vlásky a neslyší z každé strany rozpačité hodnocení, že Kikča vypadá jako malej Jarda. Tudíž logicky nebyla ochotna podpořit dcerku na její cestě za sportovním a moderním vzhledem. Kikinka je ale svéráz, a pokud si něco umane, nemůže jí ani naivní matka stát v cestě.
Nikoho tedy zřejmě nepřekvapí, že nepochopena, nepodpořena a znechucena vzala osud svých vlasů do svých malých rukou. Zatímco levačka zvedala jednotlivé prameny, pravačka zdatně stříhala. Neboť šlo o tajnou akci, konala tak malá kadeřnice v ústraní. Bohužel si vybrala ústraní bez zrcadla, tudíž po dokončení své mise skončila oškubána více než to příslovečné kuře. Pohled do zrcadla ji nicméně (jako jedinou v rodině) potěšil a povzbuzena svým střihačským umem, ostříhala ještě jejich neurotického jorkšíra. Nůžky si oblíbila natolik, že ve zbytku dne nastříhala mýdlo, rohlík, svíčku a pomeranč a takřka profesionálně si zkrátila nohavice od pyžama. Je fakt dobrá.
Sestru málem trefil šlak, když se po návratu z práce ocitla v domácnosti upravené střihorukou Kikinou. Jorkšíra nechala jorkšírem, ale holčičku druhý den odvezla ke kadeřnici, aby jí z extravagantního roští vykouzlila účes. Asi je to šikovná kadeřnice, neboť na Štědrý den se už to, co měla slečna Sportovní na hlavě, účesem s trochou dobré vůle nazvat dalo.
„Ano, vypadáš sportovně…“ souhlasila jsem s Kikinou, rozčílenou slovy svého bratra. Potěšilo ji to. „A sem i modevní!“ připomněla mi. „Jak to?“ „Mám akovaný nehty!“ strčila mi pod nos nehtíky s oprýskaným lakem. „No tak to jo. Něco tak moderního jsem už dlouho neviděla!“ zvolala jsem nadšeně. Sestra si povzdechla a rezignovaně se usadila v obýváku. V obýváku nás bylo víc. Naše rodina, sestřina rodina, naše rodičovstvo, babička a znovunalezený syn Vafin. Včetně Kikiny to čítalo dvanáct lidí. Nikdo z těch jedenácti ale nereagoval, když příšera radostně zvolala: „Budu kadenice! Kdo chce?!“ Vnucovala se tak dlouho, až to nejslabší povaha – Starší – nevydržela a nabídla sestřenici, že ji může učesat.
Kikinka si s nadšením půjčila hřeben, rozčesávala dlouhé rudé vlasy prvorozené a pomocí gumiček jí vytvářela na hlavě roztodivné originální účesy. S výsledkem své práce ale nebyla ani za mák spokojena, tudíž k obávané větě „Počebuju nůžky!“ došlo záhy. Starší se stříhání s podivných osobních důvodů bránila a tvrdila malé kadeřnici, že si musí vystačit s hřebínkem a gumičkami. Kikina se nafoukla a vmetla velké sestřenici do tváře: „Aue kadežnice musí mít nůžky!!!“ Rudovlasá klientka však nůžky tvrdošíjně odmítala a neobměkčilo ji ani to, když jí minikadeřnice strčila svůj ksichtík těsně k tváři a sugestivně zasyčela: „Dyť teď vypadáš jako obuda!!!“
Od Vánoc uplynul skoro měsíc. Kikču náruživost pro stříhání neopustila. Sestra se bojí usnout, aby se neprobudila s moderním a sportovním sestřihem. Je teď totiž poměrně málo hbitá, neboť si nedávno pádem na ulici natrhla pár vazů na noze. No, s Kikinou ale musí být člověk holt ve střehu.
Vaše teta Fily
Add Comment