Sny

Je to jen pár let, co měly holky oblíbenou zmrzlinu. Jmenovala se Letní sen. Byla to kombinace smetanové zmrzliny s ovocnou dření, která měla tu nevýhodu, že byla patrně určena pouze k hbité konzumaci. Jinak se bleskurychle roztékala. Často se stávalo, že než jsem donesla Letní sen domů, vytekl mi do kabelky. Ale to se snům občas stává.

Dnes budu psát o snech. Je tomu tak z několika důvodů. Tím hlavním je, že kdybych měla psát o realitě, explodovala by mi nastřádaným a potlačovaným adrenalinem hlava. I když po pravdě mám pocit, že jednoho dne to z ní prostě všechno stejně vybublá a všechny ty úžasné události roku 2013 se rozpliznou ve své nádheře na denním světle a naruší předstíranou rovnováhu vesmíru. A všechny ty nemoci, pseudobozi, zlomené krčky starých dam a nedokonané sebevraždy dam stárnoucích (nejoriginálnější „dárek“, co jsem kdy dostala k narozeninám) se zpátky do mé hlavy už nikdy jen tak neschovají. Ale ještě nepřišel ten nesprávný čas, ještě pořád je naděje na lepší zítra, takže pšššššššt.

Druhým důvodem je Slávek. Strýc Slávek. Nedávno jsme takhle rodinně posedávali a hovořili a on povídá, že se mu často zdávají sny o škole. Ten pocit z nevyhnutelné zkoušky, na kterou není připraven, což v poslední chvíli může už jen konstatovat a odevzdaně si říct, že to nedopadne dobře. I mnozí jiní se v tom okamžiku přidali se svými školními sny. Krom tcháníka, který s roztomilým nevinným a překvapeným výrazem pravil, že jemu se zdává, že nemůže nalézt vojenskou uniformu. Ne snad že by měl vyjma povinné vojenské služby kdysi v pravěku s armádou cos společného. Já jsem neříkala nic. Připadala jsem si nepatřičně. Sny o škole ani o předem nezvládnutých zkouškách se mi nezdávají. Říkala jsem si, jestli nejsem divná.

Ale v tu chvíli se mi vybavily mé opakovací sny, a zatímco se diskuze vesele svezla ke vzpomínkám ze školních škamen, já zůstala s tím divným uvědoměním si vlastních snů. Mně se totiž zdává o tygrech. Nevím proč. Mám tygry ráda, líbí se mi, cítím k nim respekt, ale ne strach, protože jakkoli mohou být nebezpeční, nikdy jsem se k nim nepřiblížila víc než na tloušťku skla v zoologické zahradě a těm sklům já slepě důvěřuji. Nikdy by mě tedy nenapadlo, že bych se tygrů měla bát. Zdají se mi krásní, elegantní, důstojní, silní a chytří. Přesto, a tomu právě nerozumím, se mi už několik let stává, že mi podvědomí posílá vzkazy právě po nich. Neumím to nijak racionálně vysvětlit, ale mockrát se mi zdálo o tygrech krátce před tím, než se v mém životě skutečně událo něco, co nebylo fajn. Ale asi nejsem tak mysticky na výši, abych těm snům uměla naslouchat a aby s nimi má pragmatická duše uměla pracovat.

Letos se mi zdálo o tygrech dvakrát. Poprvé začátkem ledna. Začalo to jako obvykle – městem, kde byly jen mé nohy a jinak žádná jiná, se majestátně procházela veliká pruhovaná kočka. Kráčela líně, tiše našlapovala, pomalu se rozhlížela a v klidném vánku se jí něžně třepetala srst. Zadýchaně jsem kličkovala ulicemi s pocitem, že se musím schovat dřív, než mě zavětří. Doběhla jsem domů. Byl to náš starý domov, kde už pátým rokem nebydlíme, ale ve snech vám některé věci vůbec nepřijdou divné. V proutěném košíku uprostřed předsíně leželo tygří mládě kombinované s nějakou rezavou kočkou. Vypadalo zvláštně a zlověstně prskalo a syčelo. Měla jsem pocit, že drápky má delší než packy a zhostil se mě příšerný strach a neklid. Zabalila jsem tu divnou kočku do deky a odnesla ji na náměstí, kde jsem ji nechala. Po návratu domů jsem našla v předsíni Mladší, Učitele a kočku. Učitel ji držel v náručí a pohrdavě mi koukal do očí. „Jaks ji mohla nechat odejít?! Nevíš, že ji máš hlídat?!“ uhodil na mě. „Prostě jsem měla strach,“ rozbrečela jsem se a cítila se strašně provinile. „Ty máš pořád z něčeho strach!“ odsekl Učitel opovržlivě, hodil kočku do pelíšku a procedil: „Zůstane tady!“ Ani jsem nehlesla. Mladší měla z kočky radost, klekla si k ní a něžně ji hladila po hlavě. „Nehlaď ji!“ zakřičela jsem. Ale už bylo pozdě. Kočka vytasila drápy a sekala Mladší do obličeje. Drápy se zasekávaly ve tvářích, všude byla krev a ta malá ruka pořád přejížděla po srsti. Jen jsem brečela a křičela. Neudělala jsem vůbec nic. I to se někdy ve snech stává. Pak se prostě probudíte do nového dne. S divným pocitem. Ani tentokrát neuděláte nic. Možná si na ten sen jen vzpomenete za pár dní, až si bude vaše dítě v realitě nečekaně balit kufřík, aby přesunulo svůj život k Učiteli…

Ten sen se mi zdál už víckrát. Nechce vyblednout. Naposledy se mi zdál tygří sen před pár dny. Nebyla v něm malá kočka. Byl v něm jen velký tygr běžící mezi paneláky a honící mě. Utíkala jsem od domu k domu a zvonila na zvonky, ale nikdo mě nechtěl pustit domů. Vůbec jsem se nebála. Jen jsem si říkala, že pokud se nedostanu dovnitř, nedopadne to dobře. Oknem jsem viděla televizi, ve které běžela reportáž o uprchlé šelmě a varování, aby nikdo nevycházel ven. Tygr zrovna kličkoval mezi prolézačkami pár metrů ode mě. Naposledy jsem zmáčkla cizí zvonek na cizích dveřích. V poslední chvíli se otevřely…

Chtěla bych těm varováním porozumět. Ráda bych věděla, co za tím je, protože vážně je to divný, ale začínám si fakt myslet, že to není jen tak. Po tygřím snu se vždycky něco stane. Po tomhle posledním jedna z mně nejbližších osob snědla větší než větší množství léků. Sanitka přijela včas. Někdy se ty dveře prostě v poslední chvíli ještě otevřou…

Krásné sny všem! :O)

Vaše teta Fily