Škola

Obě mé děti školu milují. Prahnou po vzdělání a nových informacích. Na začátek školního roku se pochopitelně nemohly dočkat. Akorát to z vrozené skromnosti tají…

Úterý 31. srpna

Starší procházejíc kolem Mladší prohodila: „Co děláš, prde?“ Mladší oslovení nikterak nepobouřilo. Naopak. Inspirovalo ji. I pravila: „Říkejte mi – Prdíku. Jsem Prdík. A Prdíci nechodí do školy. Hurá! Zítra nikam nemusím.“ „Mně se tam taky nechce,“ přitakala prvorozená.

„Já se trochu těším,“ připustila Mladší.

„Na co?!“ otázala se Starší vyděšeně.

„Že uvidím děcka. Vždyť jsem je dva měsíce neviděla!“

„Aha. Já tenhle problém nemám,“ opáčila Starší nadneseně a dodala: „Koho jsem o prázdninách chtěla vidět, s tím jsem se viděla v hospodě.“

Mladší na to konto věnovala chvíli lítosti tomu, že o prázdninách nenavštěvovala restaurační zařízení. Pak se však zvetila a požádala mne, abych jí na noc upletla copánky, by měla první školní den patřičnou hřívu. Odůvodnila to slovy: „Je možný, že nebudu nejchytřejší. Tak bych mohla být aspoň nejkrásnější…“

Středa 1. září

Starší šla až na devátou, ale navzdory své vrozené lenosti si přivstala a střetly jsme se již o půl sedmé v koupelně. Obě holčičky se prokašlaly ránem, prvorozená si cvičně i trochu zadávila. „Hm… to je přesně váš styl. Je prvního září, tak začnete kašlat, co?!“ zamračila jsem se. Starší se blaženě usmála: „Ano, asi jsem nemocná. Mám alergii na školu. Nejspíš. Nemůžu tam jít.“ Když se nenašel nikdo, kdo by s ní souhlasil, odebrala se k zrcadlu, aby si vyrobila slavnostní obličej.

Vyráběla jej do půl deváté…

„Hele, to se budeš takhle dlouho malovat každý ráno?“ zeptala jsem se a nadnesla, že v tom případku se jí ani nevyplatí chodit spát. „To je jen dnes, abych byla první den krásná!“ vysvětlila mi vlídně (jako debilovi, kterýmu to mělo dojít samo).

Z toho jsem vyvodila závěr, že mé děti mají nejen vysoké ambice, neutuchající touhu po vzdělání a neuvěřitelný intelekt, ale i smysl pro estetiku.

Čtvrtek 2. září

Nad seznamem kroužků se Mladší rozplakala ještě odpoledne. Po telefonátu s Carol vyšlo najevo, že se pláče i u nich. Ani jedna z holčiček nebyla ochotna vybrat si kroužek dobrovolně. Shodly jsme se tedy s Carol, že do přihlášky napíšeme kroužek tvoření a kroužek s milým názvem Makovice.

„A to je jako co?!“ zeptala se Mladší podezíravě.

„Tam budete řešit hádanky a rébusy a hrát všelijaký hry, abyste rozvíjely myšlení a fantazii a tak.“

„Já nic rozvíjet nepotřebuju!“ utrousilo mé skromné dítě naštvaně.

„Ale hádanky a hry tě baví, ne?“

„Baví. Pokud je nevymýšlí učitelky. Ty určitě vymyslí něco nudnýho a trapnýho…“

Po té, co jsem i přes její odpor zapsala kroužek Makovic do přihlášky, odešla si stěžovat za sestrou. Než za ní práskly dveře pokoje u prvorozené, zaslechla jsem jen: „Mamka mě nutí chodit do kroužku, kde si budu muset hráááát!!!“ „Chudáku!“ rozchechtala se Starší. Pak, zřejmě s těmi nejčistšími úmysly a jistě ve snaze sestřičku motivovat, jí iniciativně sdělila, že makovice je velmi zajímavá rostlina, jelikož se z ní vaří drogy.

Pátek 3. září

Mladší si doma zapomněla sešity i učebnici angličtiny. I přesto byla spolu s Kačkou zařazena do „lepší“ skupiny. Než jsem ji stačila pogratulovat za první studijní úspěch, usadila mě triumfální informací: „Tak do Makovic nechce skoro nikdo chodit!“

„Proč?“

„Vyšlo najevo, že tam všechny nutí chodit mámy!“

„Kdo na ten převratný objev přišel?“ zeptala jsem se. Úplně zbytečně.

„Já s Kačkou!“ usmála se Mladší.

„To jste fakt hodný… To je jediný důvod, proč tam nikdo nechce?

„Ne… já jsem všem řekla, co mi včera řekla Starší,“ uculila se dívenka nevinně.

„Co?!“

„Že je to velmi nebezpečný kroužek, protože z makovic se vaří drogy!“

Děvence mé prvorozené starostlivé jsem poděkovala ihned. Poděkování od Carol jsem jí vyřídila v sobotu dopoledne. Přišlo esemeskou. Případné díky ostatních rodičů očekávám v průběhu týdne.

Tak to by bylo o škole zatím asi tak všechno. Doufám, že ve vašem okolí jsou taky všichni nad nadšení, že je po prázdninách :O)

Vaše teta Fily