Šedesátka

Když jsem při naší poslední návštěvě v Tcháňatově řekla, že plány na oslavu šedesátin naší rodičky jsou v plném proudu, tcháník se jen potměšile uchechtnul a utrousil: „Pchá! Mladice! Mně už bude šedesát osm!“ Ano, hranice mladosti posouváme se spontánní samozřejmostí celý svůj život. A proč by ne?! :O)

To sobotní ráno, ve velký šedesátkový den, jsem měla do křepkého skoku z lůžka asi tak daleko jako k získání jakékoli prestižní celosvětové ceny. Když mě po dvou hodinách spánku, čehož příčina byla kupodivu absolutně neromantického charakteru, probudila cizí sms na Lvím mobilu, bylo sedm ráno. V sobotu! Ano, SEDM. Hodin! Ostudné a nechutné a vůbec. Mohla jsem sice ještě skoro dvě hodiny dlít v loži, leč vzteky jsem už nezabrala, vstala a nechala se svými oteklými víky dovést až do koupelny.

Po dvou půllitrových kávách jsem se odebrala namalovat si na tu slávu hezký obličej. Kolem půl deváté se probudila Mladší. Původně měla zůstat se zbytkem rodiny doma. Dopoledne jsem u rodičky byla očekávána toliko já jakožto dobrovolná chlebíčky a jednohubky mazací síla. Ostatně proto jsem také do pozdních pátečních hodin vyráběla svíčkovou a kladla odcházející Starší na srdce, by se vrátila v sobotu dopoledne včas a ohřála a rozdala oběd. Starší ovšem byla v čudu, Lev spal a Mladší řekla: „Jestli mi vezmeš k babičce tu svíčkovou, tak s tebou radši pojedu.“

S hezky namalovaným obličejem jsem tedy sbalila to nejdůležitější, co toho času dům skýtal – Mladší, svíčkovou a dárek pro babičku. Dárkem pro babičku byla její vytoužená tiskárna. Na její zabalení padly dva archy balícího papíru. Radostně jsem si hodila tiskárnu na záda a vykročily jsme do sobotního dopoledne. Mladší řekla, že úplně zapomněla, jak je fajn se takhle ráno o víkendu procházet. Asi to bylo tím, že nic nenesla. Jakmile jsme po půl hodinové procházce konečně dolezly na zastávku a zjistily, že autobus jede až za dvacet minut, ukázalo se, že se ještě zapomněla napít a vyčurat.

Rodička nás přivítala s nadšením, uvařila mi třetí půllitrovou kávu  a s nevšední důvěrou nám svěřila přípravu pochutin. Nutno přiznat, že Mladší s elánem sobě vlastním toho namazala a ozdobila více nežli já. Byla jsem ráda, neboť se mi vlezle ozýval můj starý známý – zánět šlach, čímž byla má ruka mírně znevýhodněna v porovnání s mladší a nezánětovou konkurencí. Jakmile bylo domazáno a doaranžováno, slupla Mladší svíčkovou a počalo velké očekávání zbytku rodiny. Konkrétně části mé rodiny – nejmenované Starší – jsem se dovolala po drahně dlouhém čase, abych se dozvěděla, že teprve odjíždí od kamarádky a na to, že měla někomu doma rozdávat oběd, úplně zapomněla. Zbývalo asi deset minut do okamžiku, kdy se měla rodina začít slézat…

První dorazil Lev. Jelikož doma nebyl nikdo, kdo by mu dal oběd, nepohrdnul ptáčky od tchána a nafutroval se. Pak přijela Starší. Dala si svíčkovou. Další příchozí byla Sestra s Ukáškem a Kikinou. Sestra výmluvně vytáhla notebook, který měla NÁHODOU u sebe, ačkoli ho nikdy z domova neodnáší a ani se nesnažila být nenápadná, když pronesla, že potřebuje obnovit antivirový program. Rodička na ni pohlédla s neskrývaným úžasem, asi si dárek k narozeninám představovala jinak. Lev řekl, že to klidně udělá, ale musí se připojit k internetu. Sestra navrhla, aby odpojil babičce počítač. Rodička málem zkolabovala.

Lev si tedy odnesl Sestřin notebook do kuchyně a na internet se připojil prostřednictvím svého mobilu. Ukášek ho chodil po půl minutách kontrolovat, jestli už má hotovo. Když ho nekontroloval, honil se se svojí malou sestrou po bytě a strašně u toho řvali. Vzácné okamžiky ticha nastaly jen tehdy, když Kikinu zalehl, tudíž tato nemohla popadnout dech. Nedalo se z nich však radovat, neboť je následoval příšerný Ukáškům ryk, bo se do něj ta malá osoba vší silou svých skoro čtyř let zakousla hned, jakmile se vymanila z bratrova zálehu. Rodičce začalo cukat oko a výmluvně zesinala. Mladší oznámila, že oslavu asi nepřežije a že ji hrozně bolí hlava. Zavřela se do ložnice a u otevřeného okna lokala vzduch. Ukášek s Kikinou se inspirovali, prchali do různých místností v bytě, kde za sebou patřičně práskli dveřmi a ten, kdo se zrovna nezavřel uvnitř pokoje, koupelny či záchodu, se aspoň opřel o dveře, aby zavřený výherce nemohl odejít. Rodička už jen útrpně vzdychala a její rodička, má babička a hajzlíků prababička při každém zavřeštění polekaně nadskočila v křesle. Bála se jej však opustit, bo jí její dcera, má rodička a miláčků babička před příchodem Sestřiných dětí na férovku řekla: „Mami, tady budeš sedět a ani se nehneš! Máš za úkol to křeslo hlídat, protože je kožený a když se k němu přiblíží Ukáš poškrábe ho jako tady to druhý!“ „Máš funkci, babi,“ žertovala jsem a až mnohem později toho dne jsem měla pochopit, jak moc vážně pověřená osoba svoji funkci bere. To když po čtyřech usezených hodinách nesměle pípla: „Já už se ale fakt potřebuju vyčurat…“

Zábava tedy byla v plném proudu, když dorazil Mafin s Princeznou a Sárinkou. Dvouletá Sárinka okamžitě zapadla do chumlu dětí a držíc se Mladší pro jistotu za ruku běhala po bytě s písní na rtech. Bratr Vafin, jež ohlásil svůj příchod původně již na dopoledne, pořád nikde… Předali jsme tedy rodičce dary bez něj. Dorazil deset minut po předávacím rituálu a nedorazil sám, jelikož z důvodu, který zná jen on, naznal, že oslava matčiných šedesátin je ta nejvhodnější příležitost ku seznámení rodiny s jeho Přítelkou. Přítelku usadil do obyváku a odešel se vykoupat. Netrvalo dlouho a Přítelka rozšířila řady lidí s tikem v oku. Oslavenkyně statečně vyjádřila žádost o zapojení tiskárny.

Batr Mafin se toho ujal a nervozita mu cákala i z uší, když se v tom kraválu snažil rodičce vysvětlit, kterak se s tiskárnou zachází. Jako pěkná třešnička na dortu se tou dobou ozvalo plesknutí a příšerný pláč Kikiny, která se zase jednou opřela o dveře, aby nikdo nemohl projít, ovšem ukázalo se, že zabarikádovaným člověkem nebyl nikdo jiný než její matka Sestra a ta jí to darovat nechtěla. Plácnutá Kikina překvapeně brečela, oslavenkyně jen rezignovaně mávla rukou a šla si uvařit kafe. Sestra je matka spravedlivá a aby to Ukáškovi nebylo líto, že zůstal nepotrestán, sdělila mu, že se chová jako debil a že skončí v děcáku. To byla jediná chvíle, kdy v bytě zavládlo absolutní ticho a vyděšené zraky všech spočinuly na Sestře…

Pak Sestra řekla Mafinovi, že potřebuje ještě něco ukázat na notebooku a odvlekla ho do kuchyně, kde si nechala ukazovat nějakou děsně důležitou věc, co by jistě nepočkala na jiný nenarozeninový den a dohodla si s Mafinem, že pojede k ní, aby nainstaloval Ukáškovi nějakou pěknou, jistě výchovnou, hru. To již bylo na rodičku, která se těšila, že hned začne tisknout a jejíž nová tiskárna nebyla zprovozněna, příliš a trpce ucedila: „Aha… hm… no dobře…“

Kikina se mezitím nechala pochovat od několika lidí včetně mě a odešla za Lvem, aby mu zazpívala do mobilu. Pak jej vyzvala, aby ji vyfotil. Lev ji vyfotil. „Můju še pojívat?“ zeptala se Kikina, vylezla mu na klín a zálibně spočinula ubrečenýma očima na své fotografii. Pak věnovala Lvovi upřimný pochvalný pohled řkouce: „Nó! Dobá páce!!!“

Takže, lidi, takhle nějak se u nás v rodině slaví (nejen) šedesátiny. Prostě masakr :O)

Klidný týden všem!

Vaše teta Fily