Těch skleniček jsem měla na sklonku roku asi rozflákat víc…
Bylo by to fajn, kdyby některý pověry opravdu fungovaly. Kdyby si člověk mohl nějakým zaručeným způsobem zajistit hromadu štěstí. Ani by to nestálo moc úsilí. Stačilo by se vyhýbat černým kočkám a hranatým kanálům, nenápadně obětovat několik kusů nádobí pro dostatečný množství štěstínesoucích střepů, případně si třikrát odplivnout v přítomnosti jeptišky, chytit se za knoflík, když vidíte kominíka, čtyřikrát poskočit, jakmile zmerčíte sanitku… No, kdo by odolal? A to jsem si ani nevybavila všechny zaručený recepty, kterým jsme jako děti věřily. A už vůbec nemluvím o tom, že spoustu z toho beztak stejně dál tajně dělám. Pro jistotu. Ale jaksi to nenese kýžené výsledky.
Starší je pořád stejně zlomená. Je zlomená doma, protože jí nakázali mít nohu nahoře, z čehož plyne, že školní škamna jsou o její přítomnost ochuzena. Ne snad, že by tím školní škamna nějak zvlášť trpěla. Ovšem dost tím trpí blížící se pololetní vysvědčení. Mám k vysvědčením obecně poměrně silný vztah, tak nějak se nemohu zbavit dojmu, že jsou součástí studia a neodmyslitelně k němu patří a že by se s tím všechny dětičky, jakkoli staré jsou, měly smířit. Takže tváří v tvář hodnocení některých profesorů si najednou připadám podvedeně, jelikož se zdá, že důvěra vložená v jakože dospělé dítě, byla největší blbost, k níž jsem se mohla dopracovat. A je mi srdečně ukradený, jestli je na tom někdo stejně nebo ještě hůř a může mě vzít ďas nad argumentací těch rádoby dospělých studentů, z kterých se dozvíte akorát to, že za všechno špatný může někdo jinej.
Přemýšlím nad tím, jestli jdu potomkům dobrým příkladem. Jistě, jsem ze své podstaty líná. Taky nepořádná. Ale takovým tím pro mě přijatelným způsobem, takže mě to po pravdě ani nijak zvlášť netrápí. Taky o sobě vím, že jsem někdy vztahovačná a mám sklony k sebelítosti. Obojí se snažím ovládat. Nemám profesní ambice. Na druhou stranu jsem spolehlivá, zodpovědná, empatická, obětavá, nedělám rychlý soudy o věcech, o kterých nemám dostatek informací a vždycky přemýšlím, když má někdo jiný názor než já, kde by mohla být skutečná pravda. A co si tak vzpomínám, neutíkám před problémy, protože jsem si jistá, že by mě stejně dohnaly. Myslela jsem si, že výchovou, jakou preferuju, nějakej ten otisk ve svých dětech zanechám. Že si všimnou. Ale možná, že to, co je důležitý pro mě, nemusí být důležitý pro ně. Čert aby se v tom lidským bytí vyznal…
Takže tak. Začátkem roku jsem tedy parádně rozčarovaná, ale pořád si připomínám, že už byly tisíckrát horší chvíle a všechny se daly překonat, i když někdy bylo těžký uvěřit tomu, že vůbec můžou být k přežití. Tak jsem se rozhodla, že se blížícím pololetním vysvědčením prvorozené nenechám rozložit na atomy a nejspíš ji zase začnu kontrolovat, jako když byla ještě neplnoletá osoba.
Klidný týden bez šokujících novinek přeje
Vaše teta Fily
Add Comment