V uplynulém týdnu jsem hodně přemýšlela nad vývojem vztahu mezi dětmi a rodiči. Snad proto, že si sama jako dítě svých rodičů stále intenzivněji uvědomuji změny, které nám v tomto ohledu přibývající roky přinášejí. Občas mám pocit, jako kdyby se naše role jaksi pomaličku, plíživě, s naléhavou nenápadností a nádechem nevyhnutelnosti vyměňovaly.
A je v tom všechno. Revolta mládí je v čudu. Asi jsem vážně dospělá. Svým způsobem je to pro mě pocit úlevy, už nemám potřebu bojovat. Jako kdybych si všechno, co pro mě mělo být v životě důležitý a navzdory rodičovským představám, vybojovala. Ale stejně je to zvláštní, moc zvláštní, pocit a asi bych před pár lety nevěřila, že se někdy budu cítit vlastními rodiči respektována, že přijde čas, kdy se o ně začnu bát, o jejich vztahy, o jejich zdraví, o jejich štěstí, čas, kdy místo brojení bude čím dál častěji přicházet na řadu shovívavost. Jako když hýčkáte svoje malý dítě, který má ještě nárok nebýt dokonalý. Je tohle ten koloběh života? Je tohle jedním z těch „poznání“, co nás čekají na cestě od narození někam? A stává se to všem? Budou jednou moje děti volit slova tak, aby nezranily?
Ačkoli Starší se v poslední době brání označení puberťák (argumentujíc takto: „Jsem oficiální adolescent! Žádnej puberťák! Mám to v učebnici!“), přesto u ní shledávám základní rysy této pro psychicky nestabilnější dospělce (rozuměj rodiče) nebezpečné skupiny. Revoltuje, brojí a opozicuje s takovou vášní, s jakou snad nedělá nic jiného na celém celičkém světě. A někdy se dokonce zdá, že v jejích očích není vtipnějšího a pravduřkoucího tvora, nežli je ona sama, a tupějšího individua, nežli jsme my – udržovatelé rodinného krbu. Pravdou je, že už nečiní své závěry pohroužena do depresí. Naopak je jakože nad věcí, a dokud to ustojí, reaguje s okázalou ironií.
Koncem týdne jsem prostřednictvím elektronické pošty obdržela její hodnocení ze školy, kteréžto způsobilo, že jsem již při osmé hodině ranní počala uvažovati o tom, zda by nebylo mému zdraví prospěšnější začít den panákem tvrdého alkoholu. Do odpoledne jsem (nutno podotknout, že alkoholu prosta) kapku vychladla a při rodinné večeři jsem spolu s chotěm lehce nadnesla téma holčiččina vzdělání. Ó, to bylo něco. Na okraj bych jen dodala, že nikdo nekřičel, nevyhrožoval, ba se ani nesnižoval k fyzickým trestům. Po občance se chtělo toliko, by se vyjádřila, kterak hodlá situaci řešit. Pro ten okamžik ji vyřešila tím, že se zvedla, uraženě odešla od stolu a zavřela se v koupelně.
„Ona tam brečí?“ otázal se Lev s nadějí v hlase. Vyslali jsme na výzvědy indiánskou náčelnici Velké ucho Mladší. Vykoumala, že nebrečí. Po půl hodině jsem tedy k zavřeným dveřím koupelny houkla: „Co tam tak dlouho děláš?“ Vyšlo najevo, že holčička nezpytuje svědomí, ba ani se v útulné koupelničce nevěnuje studiu, jak by jeden (dva, tři i deset – troufám si odhadnout) předpokládal. „Lakuju si nehty,“ zahlaholila vzorná studentka radostně.
Chvíli jsem přemýšlela, jestli se mám zkusit zasebevraždit tím kouskem rohlíku, co jsem měla právě v puse a klouzal mi do krku. Pak jsem se rozhodla být statečná a polkla jsem. „Já už jsem se bála, že tam třeba věšíš to vypraný prádlo,“ svěřila jsem dveřím od koupelny. „Toho se vážně bát nemusíš,“ pravily dveře hlasem prvorozené. Když po hodině koupelnu opustila, prádlo, co předtím vytahala z pračky Mladší, spořádaně leželo v lavoru a čekalo na mě. Když jsem je věšela, přemýšlela jsem nad tím, kdy přichází v lidském životě ten zlom, že dítě přestane svý rodiče za každou cenu nasrštvávat… Trošku mě při tom uklidňovalo vědomí, že když se dočkali ti mí rodiče, dočkám se snad taky…
Pěkný poslední aprílový týden, užijte si první máj, rozdejte si pusy pod rozkvetlou dřevinou a třeba řekněte něco pěknýho i těm svým starouškům, co vás kdysi naivně přivedli na tento svět. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment