Předvánoční

Natálka a vánoční skřítci kšítci

Kapitola první

Ahoj, lidi!

Jmenuju se Natálka a mám čtyři roky. Máma říká, že jsem krásná a že vypadám jako princezna. Asi to bude pravda, protože moje máma všechno ví a nikdy nekecá. No, i když… Někdy teda říká věci, co fakticky nemůžou být pravda. Tuhle třeba říkala, že mám uši všude. To zcela jistě pravda není. Jen si představte, jak bych asi vypadala, kdybych měla uši úplně všude! Myslím, že jako princezna teda určitě ne. Leda bych byla z pohádky O princezně, co má uši všude. A to já nejsem. Jenže mě to tak pomátlo, že jsem pak dlouho stála u velkýho zrcadla, co máme v předsíni, a zkoumala se, jestli mi náhodou nějaký to ucho navíc někde neroste. A nerostlo. A to jsem na sebe pro jistotu vyplázla i jazyk a co byste řekli? No jasně – nebylo tam. Ještě mě napadlo, že by mohlo být na zádech, jelikož tam si nevidím. Ale pak jsem si říkala, že by mě nejspíš tlačilo, když ležím a hraju si, že jako jedu na kole. Nevím teda, co tím máma chtěla říct.

A jako kdyby mě snad zkoušela či co, za nějakou dobu zase plácla takovou hloupost, že mám všude oči! No to mi rozum nebere. Docela jsem se o ni začala bát, že má sama něco s očima, tak jsem jí musela říct: „Ne! Jenom na hvavě!“ Já totiž neumím říct L, aby bylo jasno. A máma se tomu smála, jako kdybych snad řekla vtip nebo co. Je to někdy s dospělákama trápení, řeknu vám. Člověk aby byl pořád ve střehu. Já se tedy snažím být ve střehu co nejvíc, pořád mámu hlídám. Zvlášť teď, když vím, že má občas ty halucinace, že vidí na lidech víc uší nebo očí. Ale nedávno jsem to neuhlídala a hned to na ni zase přišlo!

To jsem si takhle hezky v klidu hrála v pokojíčku, kde mám spoustu hraček a taky velikej domeček pro panenky. Hned vedle toho domečku pro panenky bydlí v kleci náš džungarský křeček René. Přišlo mi vůči Renému nefér, že musí koukat na svět skrz mříže, když má hned v sousedství tak obří dům. Řekla jsem si, že pošlu panenky Květu a Máňu jako na dovolenou. Sbalila jsem jim pár věcí do miniaturního kufříku a posadila je do sporťáku. Projel s nimi celý pokojíček a Květa i Máňa se velice bavily, moc se jim to líbilo, opravdu a děsně se těšily, až dojedou na svoji dovolenou do pralesa. To ale ještě ty holky nešťastný netušily, že je v pralese přepadnou lovci. Byli to hrozně zákeřní  lovci – dvě plyšový opice a jeden tygr, co má v sobě pérko, takže umí skákat! To dá rozum, že ti tři lovci Květu a Máňu přeprali! A to se Máňa snažila o karate! Ale bylo jí to prd platný. Skončily obě v zajetí a lovci je převezli ke kleci, aby je tam uvěznili. Nakonec se ukázalo, že to byli kamarádi Reného, pustili ho ven z klece a místo něj tam zavřeli Květu s Máňou. Říkala jsem si, že René bude jistě vděčný, když bude mít kde složit hlavu, a hned jsem mu rozestlala v domečku. Jenže vyšlo najevo, že René je světoběžník, a ani trochu se mu nechtělo spát ani odpočívat, i když jsem se mu nabízela, že mu zazpívám. Normálně utekl! Ten prevít! A co já teď?! Začala jsem ho pochopitelně hledat a volat, protože v té době byl z pokojíčku přece prales a každý malý dítě ví, co se může malýmu křečkovi v pralese přihodit zlých věcí!

Máma byla tou dobou v kuchyni. Já vím úplně jistě, že máma nemá uši všude, ale i když má jen dvě, zatraceně dobře slyší. Taky, jak jsem už říkala, všechno ví, takže i když nebyla se mnou v pralese, přesně poznala, co se tam stalo. No a co ona na to? Já vám řeknu, že běžně by člověk čekal, že ztratí-li se křeček v pralese, vyhlásí po něm pátrání i mámy a nebudou se zdržovat ničím jiným. Ale moje máma ne. Asi musela být v šoku, jinak si nedovedu představit, proč by říkala: „Natálko, mně z tebe už jde hlava kolem!“ Šla jsem se na ni podívat, jestli je v pořádku. Docela jsem se lekla, že tam chudák sedí na židli a neví, kde má hlavu a nebyla jsem si jistá, jestli je lepší hledat nejdřív křečka a teprve potom máminu hlavu, nebo obráceně. No, docela se mi ulevilo, když jsem mámu uviděla, protože měla hlavu přesně na tom místě, kde hlavy bývají, a zdálo se, že je tam pořád a nikam nešla, protože nebyla ani ušmudlaná ani udýchaná.  No takže to má moje máma někdy takovou zvláštnůstku, ale jinak je to nejlepší máma na světě. Opravdu!

Moje máma zná totiž spoustu pohádkových bytostí osobně. Fakt. Často mi od nich vyřizuje vzkazy, a když jdeme na procházku do parku nebo do lesa, vždycky mi tajně ukáže nějaký jejich domeček nebo úkryt nebo místo, kde byly na pikniku. Teď se blíží Vánoce a brzy bude chodit Mikuláš s andělem a čertem. Ty máma samozřejmě taky zná, dokonce je tak statečná, že se ani čerta nebojí. Ale to ona nemusí, protože je hrozně hodná a čerta zajímají jen zlobivý lidi. Na lidi, co nezlobí, není vůbec ani trochu zlej. Já si teda nejsem někdy úplně jistá, jestli jsem dostatečně hodná, takže se trošičku bojím, když anděl předává Mikulášovi knihu hříchů a on v ní nalistuje moje jméno. To jsme totiž vždycky u kamarádů a já vím, že už s několika z nich mluvil a že o nich toho hodně věděl. Co umí a co neumí a jestli poslouchají a jestli se snaží a tak. To jsem docela zvědavá, jestli tam bude mít letos napsáno, že umím zařídit, aby mý mámě chodila hlava kolem… Ale Mikuláš přijde až za tolik dní, co mám prstů na ruce plus jeden z druhé ruky. Máma to říkala. Zítra ráno totiž začíná ten měsíc, co jsou v něm Vánoce. To znamená, že v noci přijdou skřítci! Vánoční skřítci s dobrotami!!! Já jim teda říkám kšítci, protože je to mnohem hezčí a jednodušší slovo než to, co říkají dospěláci.