„Mami, proč Mladší vyrostla rychleji než já?!“ zeptal se bezelstně čtyřletý Áda a závistivě pozoroval o několik hlav větší kamarádku, z které odkapávala voda, protože zrovna vylezla z bazénu. Necelebritka se usmála: „Ona nevyrostla rychleji než ty. Je větší, protože se dřív narodila. Ona je starší, víš?“ Mladší důležitě přikývla a snažila se vydolovat pecku z třešně.
Pocítila jsem k chlapci jistou sympatii, ačkoli upřímně řečeno kladu si v posledních letech otázku stran růstu v poněkud jiných souvislostech. V souvislostech tak nějak proporčních a nejsem to já, kdo by si stěžoval na nedostatečný růst. Ale nechme to stranou a vraťme se k bazénu na Necelebritovic zahradu.
„Hm… Skočím do bazénu, všichni se dívejte!“ pravil hoch a rozběhnul se. I tento skok stejně jako ty předešlé bych směle a bez nadsázky definovala jak skok vodu milujícího lachtaního mláděte postrádajícího špetku pudu sebezáchovy. Když však umlkla kulisa gejzíru, který Áda svým skokem přivodil, z podhladiny se vynořila malá klučičí hlava a její majitel nadšeně prohlásil: „Tento skok se jmenuje žhavá střela!!!“ Během prvního prázdninového odpoledne předvedl ještě několik různě pojmenovaných skoků. Ani při jednom jsem se myšlenkám na lachtaní mládě neubránila. Mladší, jsa o čtyři roky starší, již o pudu sebezáchovy něco ví. Do bazénu tedy skákala obezřetně. Vydržela tam tak dlouho, dokud její kůže nepřipomínala čerstvě oškubanou drůbež…
Druhý den prázdnin litovala, že Necelebritovi odjeli na prodloužený víkend a tudíž je (míněno bazén) nemůžeme navštívit. Fakt, že toho dne nenavštívíme ani žádný jiný bazén, ji naplnil skepsí až po ušní lalůčky a odmítla si nejen vyčistit zuby, ale i sundat pyžamo. Dokonce měla v plánu zůstat celý den demonstrativně v posteli a prokládat to patřičně nešťastnými pohledy. Nakonec sama ráda musela uznat, že je ten plán na prd.
Ano, je to tak. Prázdniny opravdu začaly. A co tak poslouchám, každý má nějaký ty svý plány a sny a vůbec. Moje kadeřnice Žaňule třeba minulý týden (když mi o třicet centimetrů zkrátila a o dva stupně ztmavila vlasy, čehož si všimlo pramalé procento lidí, s nimiž se poměrně často stýkám a ani jeden z nich nebyl můj manžel…) řekla: „Já se TAK těším na prázdniny! Že nebudeme muset řešit školu a úkoly a tak… a… a že budou děcka furt někde pryč u babiček a já budu moct dělat všechny věci, který chci a je jich tolik, že mám strach, že to ani všechno nestihnu…“ Ten pocit jsem pochopila dřív, než dořekla větu. Zrovna mi myla hlavu, takže jsem se zavrtěla na křesle a mrkla pravým okem, do něhož mi zabloudila vlažná kapka. Pak jsem se zeptala: „A co bys chtěla dělat ze všeho nejvíc?“
Žaňule se zamyslela. Podala mi ručník. Narovnala jsem se na křesle a v odraze zrcadla uviděla, jak krabatí čelo. Varhánky úvah se posléze začaly pozvolna rozcházet, čelo se napnulo a Žaňule mi odpověděla: „Víš, co bych vlastně chtěla dělat ze všeho nejvíc? Sednout si na balkón, uvařit si kafe a číst si knížku… nebo jet na chalupu, uvařit si kafe a číst si knížku… nebo si někde lehnout a…“ Překvapení ze sebe samotné z ní sálalo na všechny strany. „A číst si?“ tipla jsem si s úsměvem. Udiveně přitakala. Otočila jsem k ní mokrou hlavu: „Myslím, že to bys mohla stihnout!“
Možná je někdy dobrý se fakt zamyslet nad tím, po čem OPRAVDU toužíme. Třeba zjistíme, že je to úplně obyčejná věc, kterou máme na dosah ruky. Možná ani není důležitý stihnout milion jiných věcí a zažít toho co nejvíc v co nejkratším čase. Vzpomněla jsem si na to ve středu k večeru, když jsme si s Mladší lehly do postele, já jsem si uvařila kafe a četly jsme si knížku, co si trpaslíková vybrala za vysvědčení – Příběhy malého poseroutky. My jsme si tedy Žaňulin sen tak nějak odžily ve dvou…
Ten večer jsem přemýšlela, co bych o prázdninách chtěla zažít já, kdyby moje děti byly furt někde pryč u babiček a já bych mohla dělat všechny věci, který chci (což je silně nepravděpodobné). A když jsem zavřela oči a usilovně přemýšlela, přišla jsem na to, že bych chtěla uprostřed teplýho dne ležet v trávě (tohle scifi je ale možný jen za předpokladu, že by v ní stopro nebyla klíšťata a podobní hmyzáci) a koukat do modrýho nebe. A ta tráva by voněla jako mý vzpomínky na dětský prázdniny, foukal by osvěžující vánek a já bych věděla, že se vůbec o nikoho nemusím starat ani bát. Jen bych tam tak ležela s pocitem bezpečí a byl by tam se mnou někdo dospělej, s kým bych si povídala jen o samých pozitivních a obyčejných věcech. A kdyby těch dní bylo víc, už bych v tý trávě ležet nepotřebovala. Akorát to povídání bych si protáhla, jak nejdýl by to šlo.
To bych fakt ráda…
A co byste OPRAVDU chtěli dělat vy? :O)
Vaše teta Fily
Add Comment