Jak dobře víte z předešlého sloupku, nejsem doma, a tudíž vám dnes nepodám žádné aktuální informace, páč pevně doufám, že mé Já v minulosti opravdu přesvědčilo Lva, aby si nebral na dovolenou počítač a tak tedy nejsme ve spojení s okolním světem prostřednictvím netu. (Jste-li z předchozí věty zmateni, vězte, že sloupek píšu ještě před dovolenou. Ale to bystrému čtenáři, a jiní sem ani nechodí že ano, došlo :O)
Ale je to vlastně fajn, že nepíšu nic aktuálního, protože mi to dává prostor ke vzpomínkám. Vloni jsem, tuším, dovolenkový sloupky vyplnila vzpomínkami na prázdniny trávený na chalupě u babičky a dědy. Letos (a to právě dnes) zavzpomínám na úplně jinou prázdninovou chalupu.
Na gympl jsem šla ve čtrnácti, jak bylo v mý generaci zvykem. Na odklady se moc nehrálo a devítiletka byla dočasně změněna na osmiletku, takže jsme v době, kdy dnes dětičky vycházejí základku, byli už staří středoškolští mazáci. Moje spolužačka Jitka se na dlouhá léta stala i mou nejbližší přítelkou a krom toho, že jsme si rozuměly v různých šíleně důležitých holčičích i světových věcech, měly rády stejnou hudbu, stejný kluby, stejný akce a nezřídka i stejný kluky, což byl jediný kámen úrazu v našem jinak pevném přátelství, bylo na Jitce fajn taky to, že její rodiče vlastnili chalupu. Byla to docela obyčejná chalupa na neobyčejným místě.
Chalupa stála úplně na konci vesnice, až za řadou vinných sklípků, u břehu pálavskýho jezera, slunce se na hladině třpytilo s takovou intenzitou, že to působilo až mysticky. Když červánky protkaly nebe a orámovaly ty opuštěný stromy bez listů, co dodnes ční uprostřed vodní plochy a teplej letní vzduch hladil naše náctiletý opálený ramena a my seděly na hrázi, ráchaly si nohy ve zvolna chladnoucí vodě, bylo to jako v pohádce. A pak většinou přisvištěl nějakej místní dobrodruh na parodii motorky a řekl: „Holky, jdete na zábavu?“ nebo „Holky, jdete na táborák?“ nebo „Holky, vedle ve vesnici je koncert!“ nebo „Holky jdete do boudy?“, zvedly jsme se, nakreslily si ještě hezčí obličeje a šly jsme. A když nás pak místní dobrodruhové doprovázeli v noci řadou sklípků, nad hlavou nám svítilo tolik hvězd, že jsem si byla jistá, že jich nikdo na celým širým světě tolik nevidí. Jo, a všechno, absolutně všechno, jsme označovaly termínem „úlet“.
Spávaly jsme v těžkých péřových duchnách, vzájemně si půjčovaly oblečení, kulmovaly vlasy, aby byly samá lokna a malovaly si rty sytě růžovou rtěnkou, která ani jedný z nás neslušela. Kazeťák jsme si pouštěly tak nahlas, že se ke břehu, u kterýho chalupa stála, přestali slétat rackové. Poslouchaly jsme Elán a Garáž a Psí vojáky a Precedens a Frantu Jetela a Helmutovu stříkačku a milion dalších, na který si už ani nevzpomenu. Vyrážely jsme na výlety na kolech, ale ne proto, že by nás lákal sport, ale proto, že nám bylo těch přenádherných náct a potřebovaly jsme být viděny, obdivovány a chtěny. A to jsme taky byly.
Vždycky jsem tam měla pocit, že se čas zastavil a že celej život bude přesně takovej prozářenej sluncem a teplem a že po zbytek našich let budeme přítelkyně na život a na smrt a že navždy budeme společně jezdit na tom pomyslným kole a celej svět nám bude rád ležet u nohou. A to i v okamžicích, kdy jsme byly na chalupě samy, bez hodné Jitčiny maminky, která nám tak dobře vyvařovala a pečovala o nás. To jsme si třeba slavnostně zapálily svíčku, prostřely stůl a na sváteční talíře jsme si rozdělily jednu jedinou paštiku, kterou jsme obřadně konzumovaly vyblýskanými příbory a přikusovaly k tomu kyselý okurky z flašky, bo chleba ani jinej pečiv nebyl a zapíjely jsme to vínem, kterýmu jsme ani trochu nerozuměly, ale bylo to to jediný, čeho byl v chalupě uprostřed vinnýho kraje dostatek.
S Jitkou jsem se poprvý v životě dostala na Dívčí hrady, kam se od tý doby vracím každý jaro rok co rok a vždycky si na ni vzpomenu. Je to taková moje malá soukromá tradice, do který se nechala zatáhnout celá ta naše Lví family. A pokaždý, když vylezu nahoru a rozhlídnu se, mám dojem, že ji tam potkám a pokaždé, když se potom vracím z kopce lesem, mám nutkání udělat to jako tenkrát poprvé, rozběhnout se, rozpřáhnout ruce a strašně nahlas zpívat, že jsem královna bílých tenisek… Asi to už nikdy neudělám, není mi náct, nemám bílý tenisky a vím, že není možný, aby mi svět ležel u nohou, viděla jsem už víc hvězdnatých nebí a vlasy si dávno nekulmuju… ale ten pocit svobody se mi v těch místech bude připomínat navždy.
Hodně na to v posledních dnech vzpomínám, protože Starší si domlouvá chalupu s kamarádkou a já bych jí hrozně přála, aby to bylo tak fajn, že na to nebude chtít zapomenout. I když vím, že pro nás to tak fajn bylo i pro to, že jsme nebyly až tak hodný holky ;O)
Krásný prázdniny!
Vaše teta Fily
Add Comment