Dostávám se do paradoxní situace, kdy se sice pořád něco děje, děje se to rychleji a častěji a přibývá toho a naplňuje to od konce srpna můj život od první do poslední vteřiny bdělého stavu, ale…
V podstatě neustále se tím fyzicky i v hlavě zabývám, i když provádím činnosti s tím nesouvisející. Paradoxnost onoho dění spočívá v tom, že o tom na tomto místě z důvodů všelikých nemůžu nebo nechci psát, protože se to týká životů mimo barevné stěny našeho bytu a nepřísluší mi ventilovat osudy mých blízkých, pokud by tu byl předpoklad, že jim to nebude příjemné nebo jim to dokonce ublíží. A protože ze své prapodstaty nechci porušovat důvěru ve mě vloženou, dostávám se tím do svízelné situace, bo marně pátrám v paměti, o čem bych vlastně psát mohla. Co vlastně ve zbytku bytí, kdy se nestarám o potřeby jiných, dělám?
Mno… mohla bych napsat, že se mi včera porouchala myš, což mě strašně štve, protože nesnáším tu plochu, která se na mém notebooku za myš vydává. Asi si budu muset koupit novou. Tahle byla beztak bezdrátová a žrala baterky jako sjednaná. To je přesně výraz mé rodičky a myslím, že kdybych vyrůstala v jiném prostředí, jistě bych jej neznala, protože pro spoustu lidí, s nimiž jsem se za svůj život setkala, byl překvapením a důrazně žádali logický rozbor tohoto tvrzení. Myslím, že nás dětství ovlivňuje víc, než jsme si ochotni připustit a neprojevuje se to jen na výrazech, co jsme si z něj automaticky a podvědomě odnesli.
Docela teď přemýšlím o dětství těch dvou malých dětí, co bydlí v protějším domě. Vůbec je neznám a neznám ani jejich rodiče. Vím, v kterém bydlí patře, protože na sídlišti si holt s někým občas koukáte z okna do okna, aniž byste o to nějak výrazně stáli, a dokážu od toho odvodit, jak velký mají byt. Na dálku ulice rozpoznám, že jedno z dětí je mrňavá holka a druhé z dětí je o kousek větší kluk. Oba jsou předškoláci a nejspíš nechodí ani do školky, protože je vídám ve všední den dopoledne. Vídám je v těch oknech…
Doslova. Vzhledem k tomu, že bydlí ve čtvrtém patře, nedělá mi to moc dobře. Nedělá mi dobře, že se vyklánějí z oken, lijí ven vodu, spouští na provázku kyblíček, sedají si na parapet (ano, ten venkovní) nebo se po něm procházejí (ano, tom venkovním…). Jedno celé dopoledne jsem strávila tím, že jsem neuroticky běhala na balkón a jakmile se vplížili z venkovního parapetu do bezpečí vnitřního parapetu, hystericky jsem na ně pořvávala bezpečnostní pokyny. Během té doby jsem vzala asi stokrát do rukou telefon a vážně přemýšlela o přivolání policie. Lenka mi později řekla, že jsem to měla udělat. Ale… Můj život je plný těchto ale, co způsobuje moje nešťastná povaha. Ne snad, že bych byla tak nerozhodná. Dokonce si myslím, že jsem se už v nejedené krizové situaci dostatečně osvědčila jako racionálně smýšlející a věcně jednající osoba. Můj problém je v tom, že nechci nikomu ublížit. A tak si trávím dopoledne tím, že pokřikuju na cizí děti v cizím bytě a trnu strachem, že budu přihlížet případnému neštěstí jen proto, že si snažím odůvodnit, proč u nich není nějaký rodič, co by tohle všechno z principu a samozřejmě dělat měl. A říkám si, že se jistě muselo něco výjimečného a strašného stát, že si mohou takhle malé děti tak nebezpečně krátit čas a že přivolám-li policii, způsobím tím potíže někomu, kdo třeba momentálně zažívá těžké chvíle a za normálních okolností je jistě odpovědný a milující rodič. Tomu se říká být blbá nebo naivní.
Když jsem o té příhodě vyprávěla Lvovi, nijak zvlášť to s ním nehnulo a logicky to uzavřel v tom smyslu, že jsem nějaký příslušný orgán přivolat měla. A myslel by si to dosud, kdybych jej o víkendu nepozvala na balkón s výkřikem: „Pojď se na něco podívat!“ Lev stoje mezi balkónovými dveřmi zesinal, vyhrklo z něj několik nesouvisejících slov prokládaných velmi expresivními výrazy, hodil na sebe bundu, rifle a boty a prchal před dům. Malý chlapec ze sousedství tou dobou visel podél paneláku. Rukama se držel za parapet a plápolal z vnější strany domu jako praporek, co nechcete vidět. Holčička byla uvnitř bytu, držela bráchu za ruce a brečela. Než Lev oběhl dům, kluk se nějakým zázrakem vysoukal zpět do pokoje a než se s pomocí mladíka, co bydlí pod kaskadéry, dozvonil k jejich matce (ano, byla doma…), kluk artistický výkon ještě jednou zopakoval. Matka obou malých kaskadérů nejevila žádné nadšení ani vděk, že ji někdo upozorňuje na z mého pohledu ne úplně běžné sportovní vyžití svých potomků a hovor ukončila laxním: „Já si na ně dám pozor.“
Během této rychloakce postávaly obě naše holčičky u okna, zděšeně koukaly na protější dům a já povykovala na ty cizí děti, aby toho už nechaly. Moc fajn to bylo. A když se Lev konečně vracel z mise, okna na protějším domě se zavřela a z Mladší opadla tíseň, což ventilovala větou: „No doufám, že taťka neběžel v těch letních pantoflích, co se mu furt vyzouvají. To by byl trapas.“ „To by byla opravdu ta nejhorší tragédie, co by se dnes mohla přihodit…“ přitakala jsem sarkasticky a šla umýt varnou desku, na níž mi během dopoledního zpestření přetekla polévka.
„Když to vidíš na vlastní oči, tak je to hrozný!“ řekl Lev, jakmile se vrátil domů, čímž reagoval na můj dotaz, proč vypadal tak vyděšeně, když ho moje předešlé vyprávění nechalo v podstatě chladným. „Mám zavolat na tu policii?“ zeptala jsem se váhavě. „Abysme někomu neublížili…“ řekl ten, co mi pořád vyčítá samaritánské sklony. Málokdo by asi v tu chvíli té odpovědi rozuměl víc než já.
… mno… de facto se nabízí, že ze mě bude brzy udavač… Ach jo.
Vaše teta Fily
Add Comment