Těm zvířátkům s velkýma hlavama říkáme interně petšopáci. Mladší jich má asi třicet. Petšopáci žijí její příběhy a ona jim za odměnu staví domečky, pelíšky, kočárky a autíčka. Tedy vyrábím to já, jelikož trpaslíková vždy přijde s nápadem, o němž posléze usoudí, že není v jejích silách jej realizovat…
Minulý víkend jsem do zblbnutí oblepovala krabice a krabičky, protože petšopáci potřebovali odjet stanovat. To jsem ještě netušila, že jim v neděli večer budu vyrábět stany. „Ty jsi ta nejšikovnější maminka na světě!“ mazala mi Mladší med kolem a vůkol, jakmile postřehla, že mne činnost nebaví tak, jak by potřebovala a taky že docházejí párátka i špejle, z kterých jsem dělala konstrukci pod barevný papír.
Stanů jsem vyrobila dle přání zadavatelky. Tato pak stany rozložila po třetině obýváku a ubytovala do nich petšopáky. Kousek od nich parkoval autobus…
Když jsem v pátek přeskakovala stanový tábor, nezastírala jsem rozmrzelost. Zvláště, když jsem mezi stany postřehla znatelné chuchvalce prachu. „Mladší, nemohla by sis to už uklidit? Já bych tu potřebovala vysát a vytřít. Koukej, jakej je tu binec. Nechutnej!“ Usmála se: „Mami, neboj, měli ten tábor jen na týden. V neděli jim skončí.“ To mě opravdu uklidnilo.
Ukázalo se, že pro cestu z tábora je již autobus nevyhovující, neboť se do něj nevlezou všechny suvenýry, které zvířátka během týdne nahromadila. I Mladší dostala geniální nápad: „Připojím ho na to auto na ovládání!“ Vyměnila jsem tedy v autě na ovládání baterie. Přesto zatáčelo s převelikou neochotou. Trpaslíková obrátila vůz na krovky: „Už jsem na to přišla. To bude tím, jak jsou tam namotaný ty vlasy… asi moje… tak to nejede.“ „Ukaž?“ A byly tam. Taky tam byly šroubky, co mě navedly k myšlence, že bych se po odmontování podvozku dostala snadno k ose kol a tím pádem mohla odpreparovat ta kila vlasů, z kterých by se dala udělat fešná paruka pro skřítka a půl. Ihned jsem se s nápadem svěřila Mladší a požádala ji, aby mi přinesla krabičku šroubováků.
Dívka, jindy ochotná k jakékoli spolupráci, tentokrát vytřeštila oči a jala se mě napádat: „To nemůžeš, mami!“ „Proč?“ divila jsem se. „To je taťkovo auto. Co když se ti to nepodaří sešroubovat zpátky?“ „Ale podaří, prosím tě,“ přesvědčovala jsem ji. „A když ne? Tak bude taťka zase naštvanej!“ Chvíli jsme na sebe koukaly. A já si říkala, proč zvolila právě tohle slovo. Proč neřekla smutnej nebo nešťastnej? Trochu se mě i dotklo, že ji napadlo, že bych to nedala dohromady. Nepřipadá jí divný, že stěhuju a montuju nábytky, že měním žárovky, čistím odpady, maluju, natírám, mažu panty u dveří… ale když bych se měla přiblížit šroubovákem k tátovu autu, je z toho celá nesvá. Ale protože jsem nevěděla, jestli tím chrání jeho, mě, sebe nebo nás všechny dohromady…
… kola jsme odvlasily i bez šroubováku.
Petšopáci odjeli. O vánocích k nim přibudou další. Nejspíš. V dopisu pro Ježíška je o nich řeč. I když Mladší už ze mě vymámila, jak to s tím Ježíškem doopravdy je. Byla v tom tak urputná, že jsem to cca před týdnem nevydržela a po jednoduché otázce: „Vážně to chceš vědět?!“ a jásavé odpovědi: „Jo!!!“, jsem to práskla. „Nejsi zklamaná?“ vyzvídala jsem pak. „Ne, proč?“ divila se a dodala: „Konečně mi nikdo nelže.“
Ale stejně doufám, že nás snad ještě nějakej ten vánoční zázrak potká i navzdory její pragmatické duši :O)
Krásný mrazivý týden!
vaše teta Fily
Add Comment