Půlku jarních prázdnin jsme prožili s Julinkou, druhou půlku v Tcháňatově. Julinka je pořád o hlavu menší než Mladší, i když je už oficiální předškolačka a má na to papír. Nejvíc se těší na to, že se budou příští rok setkávat s Mladší ve školní jídelně ;O) Paní trpaslíková se zase těší, že bude mít nad Julčou pořád patronát a bude jí i nadále udělovat praktické rady do života. Začala již nyní…
„Na zítřek jsem si pro Julinku připravila hned dvě věci!“ sdělila mi Mladší v úterý večer, když jsem ji dovlekla naštvanou domů. To odpoledne totiž prožila u Julinků a ačkoli se již schylovalo k sedmé večerní, neměla pocit, že by toho bylo dost. „A copak sis pro ni připravila?“ vyzvídala jsem. „To uvidíš!“ pravila Mladší tajuplně.
A uviděla. Ve středu po obědě jsme Julinku vyzvedly v poloprázdné školce, Mladší si pietně zavzdychala a smutně konstatovala, jak ráda by se tam vrátila. Drobnou útěchou jí bylo, když se našla na jedné z fotek na nástěnce. Holčičky vyběhly za školkovou branku a mrskly si vzájemně kusy tajícího namrzlýho a nepříliš běloskvoucího sněhu do obličejů. „Hééééj!“ obořila se jedna na druhou. Když si vyklepaly krystalky sněhu ze zátylků (a Mladší zpoza obrouček brýlí), přišla konečně ta očekávaná filosofická chvilka.
I Mladší slavnostně pravila: „Všimla sis, že od okamžiku, kdy se člověk narodí, pořád jen stárne?!“ Julinku tato hluboká myšlenka ponechala vcelku chladnou. Pravda, na chvíli se zamyslela. Pak, snad aby přispěla do diskuze též něčím hodnotným, souhlasně pokývala hlávkou a vážně prohlásila: „Jo, já budu mít už šest. A budu mít želvu, na tu se těším, protože ta bývalá umřela. Hada bych nechtěla, toho bych se bála i já.“ „Hadi jsou náhodou hezký,“ řekla Mladší. Udivilo mne to: „Ty bys chtěla hada, jo? Vždyť se bojíš vzít do ruky i žížalu.“ „Žížalu se nebojím vzít do ruky,“ opravila mě trpaslíková, „Tu do ruky neberu, protože je nechutná!“ „Já ji do ruky taky neberu, protože je nechutná,“ přidala se Julča a dodala: „Nevzala bych ji do ruky, ani kdyby to bylo zadarmo!“
Čas druhého moudra se naplnil, když jsme vešly do naší pidipředsíně a zakoply tam o Starší. „Mám pro tebe radu!“ vzpomněla si Mladší. Julinka se vysoukala z bundy, stáhla si rukavice, čepici a se svetrem přetaženým přes hlavu zahuhlala: „Fuj, to je mně vedro! Jakou radu?“ Mladší počkala, až svetr sklouzne z přítelčiny zrzavé hlavy, zpříma jí pohlédla do očí a tónem, za kterej by se nemusela stydět ani ve chvíli, kdy by sdělovala, že vynalezla univerzální vakcínu proti všem neduhům světa, vypustila moudro do světa. To moudro znělo takto: „Nikdy, NIKDY, nevěř puberťákům!!!“
Starší to rozesmálo a šla se zavřít do koupelny, kde tráví již tolik času, že jí tam asi přestěhuju peřiny. Julinka, maje staršího bratra, však byla s moudrem okamžitě a nadšeně ztotožněna. Ostatně ani já jsem nenašla námitek. ;O)
A protože sáňkování nám v pondělí nevyšlo, jelikož sníh tál a lepil se tak, že to z kopce jelo jen tehdy, když jsem holky na sáních tlačila před sebou a ještě u toho běžela (což se jim líbilo a mě skoro zabilo), zůstaly jsme to středeční odpoledne doma. Trpaslice v mžiku zaplnily pokoj mininábytkem pro barbie. Netrvalo dlouho a Mladší se objevila s Kenem, ježto měl amputovanou hlavu. „CO jste s ním dělaly?“ nechápala jsem, jelikož hlava nebyla ukroucena, jak jest obvyklé, nýbrž odlomena. „To udělala Julča,“ pokrčila Mladší rameny. „On byl princ a ztratil pro ni hlavu!“ S tím jsem musela souhlasit, hlava byla oddělena definitivně a nepomohl jí ani ten kilometr náplastí, co na ni Mladší posléze nalepila.
No jo, každá ztráta hlavy má svoje následky. Tak si v tom prvním březnovým týdnu svoje hlavy pěkně hlídejte! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment