Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…
Natálka a vánoční skřítci kšítci
Kapitola šestá: Nadílka
Ani si nejsem jitá, jestli jsem tentokrát stačila mžiknout. Jakmile jsem otevřela oči, viděla jsem, že jsme ze země kšítků pryč a ocitli jsme se v nějakém cizím pokoji. „Pojď, máme toho hodně!“ pobídnul mě Emanuel a vedl mě za ruku k oknu. To okno mi bylo trošku povědomé, protože na něm byly ozdoby z barviček na sklo. Kde jsem je už jen viděla? Eman mě objal a rázem jsme se vznesli ze země a za chviličku jsme se už procházeli po parapetu. Dívala jsem se z okna na zasněženou ulici a najednou mi došlo, že ten pohled znám. No jasně! Byli jsme v pokojíčku mé kamarádky Julinky. Ta teda bude koukat, až se ráno probudí a najde na okně adventní kalendář! Udělalo mi to velkou radost.
Pak jsme byli u Kačky a Terezky, u nějakého Míši a Péti, taky u Lukáška a Kristýnky, u Adámka, u Adélky, u Karolínky, u Máry, u Ondry, u Davídka i u Dendy, zaletěli jsme k Adélce i ke Kájovi, navštívili jsme Aničku i Majdu s Klárkou a Markétkou, něco jsme nechali Janičce, Simonce a Domčovi, taky Zuzance, Lucce, Denisce, Bětce, Vojtíškovi, Sárince, Toníkovi a Ríšovi… Uf, to byl fofr, to vám povím. Většinu těch dětí jsem vůbec neznala. Kdo ví, třeba jsme byli i u vás. Někde jsme nechali adventní kalendáře z papíru s malými čokoládkami, jinde s gumovými bonbony, někdo na kšítky čekal a měl kalendáře, do kterých se samostatně vkládaly bonbonky a čokoládky. Třeba jako do našeho červeného náklaďáku, víte? Vážně, třeba u Pavlíka jsem viděla podobné autíčko a Honza měl pro kšítky zase připravených dvacet čtyři malých pytlíčků. Dalo to opravdu velkou práci, než jsme to s Emanuelem všechno naplnili, a všimla jsem si, že některým dětem nechal kšítek kouzelný sešitek.
Když jsem se ho ptala, jestli všechny ty děti, u kterých sešitek nechal, někdy zachránily nějakého kšítka, odpověděl: „Ale kdepak. Kouzelný sešitek můžeš získat i za jiný dobrý skutek! Třeba tuhle Markétka. Ta nikdy žádného skřítka neviděla. Ale je hrozně hodná a není lakomá. Rozdělí se s kamarády i o něco, co má strašně moc ráda! A to každý nedokáže!“ O tom by mi mohl teda kšítek chvíli povídat, pomyslela jsem si. To já moc dobře vím, jak je to náročné dělit se o něco, co máte strašně moc rádi. Třeba kinder čokoládku… Ty jo, to holt dokážou jen ti nejlepší z nás.
„Je čas jít domů,“ oddechnul si kšítek, když jsme vyprázdnili oba batohy. „Děkuju ti za pomoc, Natálko, byla to s tebou zábava!“ pochválil mě, ukázal prstem na moje nohy a prohodil: „Ty ponožky si nech, přinesou ti kouzelné sny! Moc rád jsem tě poznal, ale slib mi, že už na skřítky nebudeš chystat žádné pastičky! Mohl z toho být parádní malér!“ Zastyděla jsem se. Opravdu, co kdyby to kšítek kvůli mně nakonec nestihnul? Co kdyby kvůli mně bylo ráno o pár šťastných dětí míň? „Já vím,“ špitla jsem, „už to neuděvám! Pšísahám, kšítku! Mám tě váda!“ „To je dobře. Taky tě mám rád! A nezapomeň kreslit!“ vybídnul mě Eman vlídně a do ruky mi vložil úplně nový kouzelný sešitek. „Ještě přísaha! Opakuj po mně: Neprozradím živé duši, co se dnešní noci stalo. Neuslyší ničí uši, kde se kouzlo Vánoc vzalo!“ „Nepvozvadím živé duši, co se dnešní noci stavo. Neusvyší ničí uši, kde se kouzvo vánoc vzavo!“ zopakovala jsem.
„A teď se připrav!“ šeptnul, vzal mě do náručí a poslední, co si pamatuju, je, jak mi mačká nos. Ano, přesně tak jako když dospělí zjišťují, jestli si nevymýšlíte, a jako kdyby z dálky se ke mně neslo: „Natálka je doma, má i svého slona. Ze země kouzla do svého snu vklouzla!“
Add Comment