Týden do Vánoc, mrzne, až jsme z toho praštění jeden víc než třetí a v obchodech zakopávám o občany, co tvoří zácpy v uličkách. Navzdory tomu, že prý každý desátý Čech věří v avízovaný konec světa. Tak si říkám – sakra, lidi, když věříte, že nám zbývá poslední týden života, proč ho netrávíte s lidmi, na kterých vám záleží? Já (letos) na konec světa nevěřím. Přesto (nebo právě proto?) mě napadlo, že bychom i my tady spojení virtuálním přátelstvím mohli poslední předvánoční týden prožít tak trochu společně. A taky tak trochu pohádkově. Takže kdo chce, může mě tu tento týden potkat každý den…
Natálka a vánoční skřítci kšítci
Kapitola pátá: V zemi kšítků
Původně jsem si myslela, že se do země kšítků podívám až za odměnu, ale ukázalo se, že Emanuelovi vyplašení kamarádi prchli i s dobrotami, co měl Emanuel za úkol rozdat tu noc dětem. Proto se musel vrátit domů pro novou zásobu. Díky tomu jsem se tedy jako lusknutím prstu ocitla uprostřed pohádky.
„Všechno, co tady vidíš, nakreslily děti do kouzelných sešitků!“ prozradil mi Emanuel. „Úplně všechno se nám hodí a úplně všechno využijeme! Bez dětí by tu byla jen pustina,“ dodal. A opravdu – dokonce jsem poznala několik věcí, které jsme s mámou do kouzelného sešitku nakreslily my. Mohla jsem si hlavu vykroutit, jak se mi v kšítkovské zemi líbilo.
Kšítek Emanuel mě vedl do továrny na dobroty. Procházeli jsme měkoučkou zelenou trávou, která byla jako z plyše, všude kolem rostly obrovské kytičky a voněly něčím takovým povědomým, že jsem si připadala jako doma v bezpečí. Nevím, co to bylo za vůni. Možná pudr nebo krupicová kaše? Co já vím. Vonělo to zkrátka jako náruč, ve které se vám nic zlého nemůže stát. Byly to zvláštní kytky. Měly podivné tvary a hodně barviček, vypadaly prostě tak, jak si je děti, co je kšítkům nakreslily, představovaly. Jestli někdy budete mít štěstí a dostanete se k takovému sešitku, určitě kšítkům pár kytiček pošlete! Mají z nich hrozně velikánkou radost. Opravdu. Eman to říkal nejmíň hodněkrát. Řekla bych vám kolikrát, ale neumím ještě moc dobře počítat. Někdy se mi podaří říct čísla od jedničky do desítky, ale většinou to nějak popletu a všichni z toho pak mají legraci. Třeba když jsem minulý týden hrála se sestřenicí Kamilkou na schovku a měla jsem pykat… To jsem se opravdu poctivě snažila napočítat do deseti: „Jedna, dvě, tši, čtyži, devatenáct, jedenáct, osm, dvacet, čtyži, pět, deset! Už důůůůů!!!“ Ale prý tam nějaká ta chybička byla. No co už… kdo si to má všechno pamatovat? Schválně – vy to snad umíte líp?
No nic. Takže Emanuel mi prostě hodněkrát řekl, jak obrovskou radost jim všechny ty obrázky dělají. Já jsem zase měla radost, když jsem viděla, že kšítci využívají ty šály, co jsem jim nedávno namalovala já! Když jsme vyšli z kytičkového lesa, rozprostřel se před námi plyšový palouček plný malých domečků. Nebyly to většinou obyčejné domečky, jaké znáte z naší lidské země.
Země kouzla je totiž fakticky, to byste koukali, celičká vytvořená jen z dětské fantazie! To bych nevěřila. Někdy se totiž stane, to já dobře znám, že se něco prostě nakreslit nepodaří, i když se moc snažíte. Když jsou vám čtyři nebo i tři nebo i pět, šest nebo dokonce sedm, tak sice máte velkou fantazii, ale někdy se vám nepodaří přenést ji na papír tak, jak si představujete. Jenže kšítkům to ani kapku nevadí, takže nemusíte být smutní a už vůbec kvůli tomu nemusíte plakat. Na vlastní oči jsem viděla, že i z nepovedených obrázků tu vznikají super věci – třeba šišaté měkké polštářky a peřinky nebo hračky pro malá kšítčata. Ale abych se vrátila k těm domečkům.
To byste teda valili oči, to vám povím, kdybyste viděli, jak se kšítkům bydlí v těch chaloupkách od dětí! Třeba Emanuel bydlí se svým tátou Samuelem a mámou Elvírou v domečku z čokolády! Ten se má, co? Kousek od nich bydlí jeho kamarádka Violka v chaloupce z gumových medvídků. Její sestra Pepina se svým přítelem Leopoldem, co mu všichni říkají Poldík, žije v sýrovém domě. Kšítčí babička Evelína se nedávno přestěhovala s dědečkem Ralfem do domečku z klubíček vlny. Když jsme šli s Emanem okolo, zrovna seděla na malé lavičce před domečkem a pletla ze zbytků vlny duhový plot. No prostě kam se podíváte, vidíte nějaký úžasný příbytek, až vám přijde líto, že vy musíte žít mezi stěnami z cihel nebo panelů. Jen jsem vám chtěla říct, že kdybyste někdy kreslili kšítkům domeček, využijte fantazii nejvíc, jak vám to půjde. Až se vrátím domů, hned na tom zapracuju a nakreslím jim nějakou nádhernou vilku z barevných korálků. Emanuel mi prozradil, že když v zemi kšítků přibude nový domeček, narodí se do něj i nový kšítek a všichni kšítkové mají oslavu, protože se radují, že mají nového kamaráda. A to je bezva, to já chápu, protože kamarádi jsou příšerně důležití, ať už jste kšítek, holčička nebo kluk, nebo i obyčejný dospělák, to se ví.
Kousek za vesnicí jsme uviděli stavbu z dřevěných kostiček. Byla o dost větší než domečky kšítků a na některých kostičkách byly nápisy. Já číst neumím, ale docela se už umím podepsat, takže jsem chápala, když mi Eman vysvětlil, že je to továrna na dobroty, kterou si postavili z těch povedených i nepovedených obrázků, a že na mnohých z nich jsou podpisy dětí. Znáte to – někdy nakreslíte jen kolečko nebo čtvereček nebo obdélníček nebo něco v tom smyslu a tak úplně se vám to nezdá ono. Nebo se jen zkusíte podepsat a svůj podpis si pěkně orámujete. A když tohle uděláte do kouzelného sešitku, okamžitě se to objeví v zemi kšítků a přemění se to tam třeba na dřevěné stavební kostičky. U vchodu do továrny jsem si najednou všimla jedné takové kostičky, co tam byla určitě ode mě, páč svůj podpis bezpečně poznám. Stálo tam NATAKALÁNKA.
Továrna na dobroty vypadala uvnitř větší než z venku. Všude byly police, krabice, stroje, pásy, autíčka, vozíčky a koše plné všelijakých laskomin. Kšítek Emanuel vzal dva barevné batůžky. Jeden pro sebe a druhý pro mě. Do něj jsme nabírali sladkosti, dokud nebyly úplně nejvíc naplněné. Můj batoh byl tak těžký, že jsem si musela dát Marcelku do kapsičky u pyžama, abych ho mohla držet oběma rukama. Řeknu vám, že se ti kšítci pěkně nadřou, když chtějí dětem udělat radost. „Hotovo, můžeme vyrazit!“ zatleskal Emanuel a myslel tím, že se vydáme do našeho světa dokončit ten jeho úkol.
Moc se mi zpět nechtělo, protože v zemi zázraků bylo teploučko a vlídno a všude se to hemžilo malými kšítky, co se usmívali, povídali si, běhali po měkoučké plyšové trávě, hráli si nebo létali na obřích barevných motýlech. Zrovna jsem pozorovala několik kšítků, co hráli fotbal s kuličkou hrášku, když mi Emanuel poklepal na rameno a zašeptal: „Tak tě musím zase obejmout!“
„Brrrr! Zpátky do té zimy?“ povzdechla jsem si smutně a oči mi sklouzly na bosé nohy. Emanuel se ťuknul do čela: „Málem bych zapomněl! Něco pro tebe mám!“ A vytáhnul z velké kapsy, co měl uprostřed kalhot na bříšku, ty nejveselejší a nejteplejší ponožky, co jsem kdy viděla. „Ty ti posílá babička Evelína,“ mrknul na mě přátelsky. Oblékla jsem si duhové ponožky od kšítčí babičky a připadala si, jako kdybych stála na nadýchaném obláčku z cukrové vaty. „Teď už ale opravdu musíme,“ připomněl mi můj nový kamarád a objal mě, zatím co pronášel: „Do země kouzla Natálka vklouzla. Teď už musí ven, dřív než bude den!“
Add Comment