„Jsi ráda, že jsem tak krásná?!“ zeptala se malá osoba (ta, které už nesmím říkat, že je malá) tančící v černých plesových šatech po bílém koberci v obýváku. Během otočky si obřadně vzala mezi prsty dvě tylové vrstvy sukýnky a odkryla saténovou spodničku.
Díky opakovaným otočkám jí zčervenaly tváře. Předlouhá hříva rozpuštěných vlasů konkurovala rozevlátým šatům celkem obstojně. Vybavila jsem si sama sebe, s jakým požitkem jsem se kdysi v jejím věku točila na dvoře mezi domy v červené sukni střižené do áčka. Ten pocit, že vypadám jako někdo mezi vílou a modelkou, sílil s každým závanem větru na lýtkách a část z něj se stala nezapomenutelnou součástí vzpomínek na dětství. Ano, je cos magického v točících se sukních. A nikterak to neumenšuje fakt, že ta moje byla z kusu bavlny a s gumou do pasu… Mladší nadšením zářily oči. První plesové šaty! „Jsi ráda, že jsem tak krásná?!“ zopakovala a dodala: „V těch šatech samozřejmě!“
Byla jsem ráda. Která matka by nebyla? Tak jsem řekla: „Jsem ráda, to víš, že jo.“ Mladší se potěšeně usmála a počala rozjímat, kam by v šatech vyrazila. Bylo to v sobotu. Tu sobotu, co měla Starší svůj maturitní ples, na který si pořídila miniaturní verzi šatiček, jejichž sukně se nemohla točit, ani kdyby chtěla. Ten ples, na který nám zakázala jít, neboť „… bych se nemohla uvolnit a bavit, mami, kdybyste tam byli. Chápeš. A já bych furt viděla ty tvý pohledy…“
„Ty nám ale na svůj maturitní ples jít dovolíš, že jo?“ dožadoval se Lev příslibu alespoň po Mladší.
„Jasně!“ ujistila druhorozená otce konejšivým hlasem. Skočil jí na to.
Mladší chápala veškeré sestřiny obavy z naší přítomnosti na školním plese. Jistě bychom jej děvence starostlivé nějakým ošklivým pohledem či zlotřilou poznámkou pokazili! Takoví my totiž jsme a ošklivé pohledy kořeněné zlotřilými poznámkami jsou naším koníčkem, o tom není pochyb. Je tedy logické, že musíme zůstat v izolaci domova. Proč ale ona, Mladší, dívka s pohledem jiskrným a poznámkami davybavícími?!
„Jsem vtipná!“ prohlásila. „Mami, jsi ráda, že jsem tak vtipná?“
Než jsem stačila odpovědět, předběhla mě: „Jistě, že jsi. Vždyť jsem vtipná po tobě, já vím!“
Napadlo mě v tu chvíli, že už ji možná nemám co naučit. :O)
„Proč nemůžu jít na ples?!“ hudrovala Mladší. „Prosíííím!“
„Ale tam ani žádný děti nebudou,“ řekla jsem.
„To je jedno. Já mám ty šaty, mami!“
No, nadšení z jedněch šatů nad očekávání převeliké, řekla bych…
Samozřejmě, že jsme nakonec zůstali doma všichni a Starší si odešla plesat sama. Mladší usoudila, že si šaty alespoň vezme na přebrání pololetního vysvědčení. Souhlasila jsem, ale po týdnu, co jsou šaty součástí této rodiny, si již nejsem úplně jistá, zda se toho slavného dne dožijí bez úhony. Trpaslíková se do nich oblékne každé odpoledne, jakmile dorazí ze školy a radostně předvede několik otoček. Nutno uznat, že je v nich stále brilantnější. Inu, cvik je cvik. V šatech pak přetrvá tak dlouho, dokud není opakovaně vyzvána, aby je vyměnila za pyžamo. Jeden večer je dokonce nenápadně skryla pod župan… nadýchaná třívrstvá sukně ji však neloajálně prozradila. „Musím je provětrat, aby jim nebylo líto, že v nich nemám kam jít!“ odvětila na dotaz, proč si je oblíbila až tak moc…
Nevadí mi to. Jsem vděčná za každý náznak nadšení. Kdyby se dalo nadšení pěstovat, šla bych do toho. Nějak se mi totiž zdá, že čím je člověk starší, tím méně dokáže nadšení prožívat, potažmo si vůbec uvědomit, že důvod k nadšení má. Což pochopitelně není můj případ, neboť já jsem tak vtipná, jak správně tvrdí Mladší! A my vtipní lidé se zkrátka nadchnout umíme :O)
A tuhle se Mladší nadchla opravdu ukázkově. Zrovna jsem jí vyvracela, že se opravdu nemohu podobat nikomu z Lví větve.
„Proč? Jsme jedna rodina.“ pravila trpaslíková.
„To jsme, ale nejsou to mí pokrevní příbuzní,“ namítla jsem.
„Kdo je pokrevní příbuzný?“
„Někdo, kdo je tvůj předek.“
„Mami, nekecej, ty máš nějakýho předka?! Fakt?!“ zvolala Mladší s nefalšovaným nadšením, protože letos začali ve škole probírat dějiny a ona měla až dosud pocit, že předek vždy představuje nějakou slavnou osobnost.
„Mám,“ rozesmála jsem se. „Však ty taky.“
„Fakt?! Ty jó! Mami, já mám taky předka? To je hustý! A kdo to je?“
Na odpověď musela počkat, než se dosměju. Moje: „Každý, kdo se v rodině narodil před tebou…“ ji trošku zklamalo.
Nicméně, Tcháník se teď prohrabuje bednama dokumentů z pozůstalosti Lví babičky a našel neuvěřitelné množství pokladů v podobě rodných a jiných listů, vysvědčení, prastarých fotek a patentních listin předka pradědy. Myslím, že Mladší bude informací o předku vynálezci… nadšena. A to je fajn, ne?
Nadšený týden všem!
Vaše teta Fily
Add Comment