Při středečním odpoledni hučela škola jako ten největší včelí úl. Na Den rodičů dorazila spousta lidí. Protlačila jsem se kolem vrátnice a zkoumala, zda u dveří naší družiny nezahlédnu točící se modrou sukni. Byla tam. Přiběhla ke mně, vlasy za ní vlály jako závoj, tváře žhnuly napětím a v očích se odrážela nepřiznaná nervozita. „Ahoj, mami!“ řekla Mladší. „Mám jít už rovnou do třídy?“ zeptala jsem se. „Hlavně najdi Katčinu babičku, ona na tebe čeká!“ přikázala mi trpaslíková a odvlála do hloučku ostatních sukní.
Poslušně jsem našla Kaččinu babičku, která zde byla jako zástupce rodiny. Babička byla od Carol vybavena fotoaparátem a instrukcemi a nutno přiznat, že se své role fotoreportéra zhostila s obdivuhodnou pečlivostí. V podstatě zdokumentovala vše, kolem čeho ve škole prošla.
Než začal samotný program, měli jsme možnost nahlédnout do prací s názvem Moje maminka. Dle zadání měly děti popsat svoji maminku, napsat, co ji baví a následně vytvořit její portrét. „Moje maminka je hubená!“ četla můj popis o pár dní později Klára, když v naší kuchyni usrkávala kafe. Zcela ji to konstatování okouzlilo, obrátila se k Mladší, pochválila ji a řekla: „Tak hubená, jo? To je hezký, tos určitě udělala mámě radost. Tuhle větu jsi mohla napsat klidně i dvakrát!“ Nejkouzelnější na charakteristikách maminek byl ale bezesporu bod, v němž naši potomci vyjádřili, co rády děláme. Já kupříkladu podle Mladší ze všeho nejradši spím (což je pravda), sázím (u toho dostala Starší záchvat smíchu a řekla, že to vypadá, jako kdybych celý dny jen spala a hrála hazardní hry, což Mladší rozlítilo, jelikož tím pochopitelně myslela sázení květin, aby bylo jasno), maluju a píšu počítači.
Dle mé soukromé statistiky, k níž jsem dospěla nahlédnutím do prací ostatních žáků 2.B, největší počet maminek rád odpočívá. „A co ráda děláš ty, Martino?“ zeptala se jedna z maminek paní Tomáškové. Paní Tomášková položila prst na větu svého syna a slavnostně se pochlubila: „Já se ráda opaluju na lehátku!“ Pouze u jedné z maminek nebylo napsáno nic ve smyslu odpočinku potažmo spánku. Stálo tam pouze toliko – moje maminka je ráda, když mám prázdniny, protože se mnou nemusí jezdit sem a tam. Mám svoji maminku moc ráda! Myslím, že tyhle kartičky obsahovaly to nejkouzelnější, co jsem kdy za svůj život mohla číst. A to dokonce i tehdy, když odhlédnu od nepodloženého tvrzení, že jsem hubená. :O)
Ve třídě se děti spárovaly. Holky měly sukně, kluci kovbojský klobouky a za znění country předvedli tři tance, který pilovali celej měsíc. Byli u toho k sežrání důležití, koncentrovaní a úžasní. Všichni do jednoho. I Kája, s kterým tančila ve dvojici Mladší a o kterým vždy po nácviku hlásila, že schválně dělá otrávený ksichty, padá a neumí kroky a že jí to určitě pokazí, což bude logicky její veřejný zostuzení. Na svý první veřejný zostuzení si tedy bude muset ještě počkat.
Po dotančení a bouřlivém aplausu (nikdo není vděčnější divák, než rodič a blízký rodinný příslušník ;O), řekla paní učitelka: „A teď tu máme soutěž pro rodiče. Děti kreslily maminky. Budete hádat, kdo jste. Schválně, jestli se poznáte!“ Obřadně otevřela tabuli a odhalila 22 maminkovských portrétů. Třída zašuměla rozpaky. Žádná z maminek se k identifikaci neměla. I přihlásila jsem se a paní učitelka mě vyvolala. Někteří rodiče ke mně vyslali obdivný pohled. „Já bych tipovala, že jsem ta druhá zleva v dolní řadě,“ přiznala jsem statečně. „Výborně!“ zajásala paní učitelka a Mladší se potěšeně usmála. Rodiče abstraktněji založených umělců mi věnovali hlasitý potlesk a postupně se začali přidávat. Mezi portréty se zvlášť vyjímala podobizna černočerné černošky s oranžovýma ušima. Bledá paní Tomášková k ní nesměle napřáhla ukazováček: „To budu asi já… když se tak ráda opaluju na lehátku…,“ odtušila. „Výborně! Jste to vy!“ zajásala paní učitelka toho odpoledne již podruhé.
Po hádání profesí, co předváděly všechny děti krom Mladší a Kačky, poněvadž se dámy nechtěly „ztrapňovat“, jsme byli ze řídy vypuštěni. Stejně tak rodičovstvo a příbuzenstvo zbylých tříd. Davy korzovaly po školních chodbách, obhlížely si práce keramických a jiných kroužků a většina zamířila do jídelny na ochutnávku zdravých jídel, z nichž se vyklubaly jednohubky se spoustou pomázanek a palačinky nakrájený do podoby malých šnečích ulit. Kaččina babička poctivě nahrávala a fotila, babičkovsky předstírala, že ji ani trochu nebolí před týdnem rozřezaný chodidlo a prodírala se všude, kam si malá vnučka usmyslela. Při té příležitosti mě napadlo, že by si i babičky zasloužily mít svůj den…
Tak si taky třeba udělejte svůj den a zkuste se zeptat svých dětí, co si myslí, že máte rádi. Třeba se o sobě dozvíte víc, než byste čekali. ;O)
(Jo a mimochodem – moje maminka TAKY ráda spí! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment