Mikuláš

„Všichni tady uhoříme! To auto bouchne, vím to určitě!“ konstatoval Ukášek a více než obavy bylo z jeho hlasu překvapivě slyšet vzrušení. Autem se rozprostíral puch loudící se mezi pasažéry a z přední kapoty šel dým. Jak příhodné v den, kdy se městem prohání víc čertů než Mikulášů… napadlo mě, ale děti mě nenechaly dovést v myšlenkách do konce poetickou ideu, že s námi cestuje samo peklo.

Ukáškovi se konečně podařilo vzbudit kýženou paniku v zadních řadách, tudíž teď již bylo všem třem dětem – jemu, Kikině i Mladší – jasné, že výbuch vozidla a následné uhoření v jeho troskách jest nevyhnutelné. Díky absenci zadních dveří se draly s všelikými výkřiky o konci přes přední sedadlo, na kterém jsem bohužel seděla já, aniž by se jej pokusily sklopit. Za chvíli jsme už tedy stáli všichni v mrazivém večeru. Pietně jsme obestoupili kouřící auto. Sestra se opakovaně pokusila otevřít dýmající kapotu. Počínání to bylo zbytečné hned ze dvou důvodů. Jednak ji otevřít nedokázala a druhý důvod se tím pádem nabízí sám, neboť ten, kdo nedokáže kapotu ani otevřít, patrně nebude schopen opravit to, co pod ní objeví.

Sestřiny děti se rozběhly po setmělém prostoru. Takřka radostně. Ukáš vylezl na bilboard. Mladší si nebyla jista, má–li se o něj strachovat či být pohoršena a žádala jeho matku, svoji tetu a moji sestru, aby mu počínání zatrhla. Sestra však syna ignorovala, neboť se pokoušela po telefonu sehnat někoho, kdo by ji vysvodil. Vzhledem k tomu, že nedokázala lokalizovat naši polohu, nepatrně to případnému zachránci už předem znesnadnila.

Ukášek plandal na bilboardu. Mladší se rozhodla, že bude zachraňovat toliko sestřenici, neboť i přes její opakované výzvy, aby bratranec bilboardový prostor opustil, se nedělo nic. Raději tedy odvlekla Kikinu tančící na silnici a tiše mi pošeptala, abych z auta zachránila mikulášskou nadílku dříve, než vzplane. Pochutinami a vzpomínkou na čerta pak držela sestřenici v bezpečné zóně. Sestře se konečně podařilo někoho umluvit, aby ji odtáhnul. Půl hodiny jsme s nimi s Mladší počkaly v mrazivém večeru na rytíře ve stříbrném skorooři a jakmile instaloval tažné lano, vydaly jsme se hledat náznak městské hromadné dopravy. Domů jsme přijely absolutně totálně zmrzlý. Mladší řekla, že to bylo vzrušující a super a dobrodružný a vůbec, prostě bezva mikulášskej večer! Než vydolovala překvapení z obřího kindervája, začala jsem kašlat…

… to je ale jen konec příběhu, který začal odpoledne, když se mě Sestra telefonicky dotázala, co budeme dělat večer a protože ví, jak na mě, vylíčila mi nebohost svých dětí, jež o kouzlo Mikuláše přijdou. To byl důvod, proč se nakonec přidali na plánovanou návštěvu k Necelebritům s námi, čímž počet dětí v Necelebritovic domku stoupl na 11, z čehož bylo jedno plazící, druhé skorobatole a další batole. Těchto tří si nejvíc všímal Necelebritovic nový štěňák Kvído. Ochutnával je a kradl jim hračky. Bylo to sice jen jedno štěně, ale často jsem ten večer měla pocit, že je tam nejméně šestkrát.

Mikuláš ne a ne přijít a děti, co se naplazily, byly stále více rozjíveny. Kikinu napadlo, že by chtěla vidět pohádku a hledala dospělého, který by to zařídil. Po několika nezdařených pokusech, konečně narazila na pána domu. I pravila: „Tejdo, či páku!“ Necelebrita se nad požadavkem zamyslel: „Chceš si dát se mnou páku? Teď. Já tě ani neznám. Jak se jmenuješ?“ „Kikinka!“ řekla a samozřejmě chtěla, aby to znělo jako její pravé jméno – tedy Kristýnka. „Tak poslyš, Kikinko…“

Děvče se po chvíli rozhlédlo a vlezlo na klín pro ně úplně cizímu tatínkovi, kterého vyzvalo, aby ji pohoupal na míči. „Kdo to vůbec je?“ zeptal se Umělec překvapeně. „Ta je naše,“ uklidnila jsem ho. To mu stačilo a začal s Kikinou skákat na nafukovacím míči. Jeho syn Vojtíšek se zatím přetahoval s Mladší o plyšovou berušku a hrozně se u toho smáli. Jeho druhý syn Míša se plazil po zemi mezi velkými kostkami lega, které jednu po druhé ochutnával Kvido, dokud se nezakousl do mikrofonu od malého dětského piana a neodtáhnul jej pryč. Ignorujíc, že na něj skoro roční Pucek tety Markéty hraje velmi originální skladbu. Áda přinesl housle, na něž hodlal hrát Mikulášovi a položil je na sedačku, po které skákal s Ukášem, rvali se a vřískali jako šílenci. Ostatní děti se ptaly, kdy přijde Mikuláš…

Někdy v té době obdržela Necelebritka textovou zprávu, že Mikuláš sice přijde záhy, ale s čertem, který se trochu přiopil. Šla se tedy nadýchat čerstvého vzduchu a při té příležitosti donesla dětem jedlé uhlí. To je na chvíli zabavilo, neboť kousků bylo málo, dětí dost a uhlí nešlo lámat.

Pak se náhle zhaslo a pokojem prolétlo něco velkého, trochu to cinkalo řetězem a vydávalo to zvláštní zvuky. Mladší se rozesmála, jiné děti se buď rozplakaly nebo schovaly. Kikina mi vyšplhala do náruče a objala mě kolem krku tak, že jsem chvíli nemohla dýchat. Setrvala na mě přisátá celou dobu, co si Mikuláš postupně volal děti, četl jim jejich hříchy, porovnával je s pochvalami a zvažoval, zda je vezme čert do pekla či nikoli. Menší děti vystresovaně slibovaly poslušnost až do hrobu a slzy měly více než na krajíčku, když sevřeným hrdlem recitovaly básně nebo pěly písně. Mladší s Vojtíškem jako nejstarší bardi, nepočítám-li Necelebritovic osmnáctiletého Ferdu, co se přišel mrknout na Mikuláše taky, pobaveně spolu s dospělými sledovali štěňáka Kvída. Ten celou dobu pronásledoval čertí ocas a pokoušel se do něj zakousnout. Párkrát byl i úspěšný. Asi z něj bude lovec.

Jako předposlední šel na řadu Necelebritovic Áda, pokorně zahrál na housle a slíbil všechno, oč ho Mikuláš požádal, jako kdyby to ani nebyl ten za jiných okolností maxitemperamentní kluk. Mikuláš mu dal nadílku a propustil jej. Ádovi se ulevilo. Mikuláš zalitoval, že letos nemají nikoho, koho by si odnesli a s nadějí hleděl na Ferdu. Čert řekl, že ho bere, protože v knize hříchů stálo, že Ferda je pěknej klacek. (Cestou domů se mě pak Mladší ptala, co to vlastně znamená).

Ferdovi zvlhly oči a zacukala mu brada. Kdo by taky šel rád do pekla?! Mikuláš řekl, že by ho mohlo zachránit, kdyby o něm bratr řekl něco hezkého. Oči všech přítomných se obrátily na Ádu. Vědomí zodpovědnosti z něj sálalo na vzdálenost tří metrů, s vytřeštěnýma očima těkal po rodičích a zoufale hledal pomoc. „Tak ho zachraň!“ zvolala Necelebritka procítěně. Ferda s nadějí pohlédl na bratra. Ten mlčel. Konečně se našel někdo, kdo mu začal napovídat. Áda s ulehčením zopakoval bráchovy klady, a tak se stalo, že čert si letos do pekla neodnesl vůbec nikoho. Příští rok to bude možná Kvído, protože mu k závěru ukousl ocas…

Mno… a pak jsme se vydali domů, cestou jsme potkali kočku a Kikina ji chtěla vzít do auta, potože: „To je kokika! Ona nemá jodinu!“ A ano, byla to kočička, ale jak jsem Kikině vysvětlila, určitě měla rodinu a šla jen na procházku. Kikina chvíli přemýšlela, jestli mi má věřit, protože šlo o vážnou věc a nemohla si dovolit neposkytnout pomoc kočce v nouzi v mrazivý večer, kdy se městem prohání víc čertů než Mikulášů…

… a dál to už znáte :O)

Na… ehm… počtenou za týden!

Vaše teta Fily