To byla první věta, kterou jsem před týdnem hned po sobotním probuzení u Tcháňat slyšela. „Ukaž?“ Vytáhla jsem Mladší tričko a koukla pod pupík, kam ukazovala. Spousta drobných červených flíčků na mě provokativně zamrkala. Že by neštovice?
Během dopoledne se paní trpaslíkové opuntíkovaly i nohy a ruce a pod bradou se jí udělal bonusový oválný flek o velikosti cca 3 × 4 cm. Sedla jsem si k internetu, ale ani v sekci obrázků jsem tak obří neštovici neobjevila. Připadalo mi nefér nepodělit se o takovou raritu s místní pohotovostní službou. V čekárně bylo pusto a prázdno, pohotovostní doktorka na puntíkovanou pacientku hleděla zmateně: „Mno…ehm… mohly by to být neštovice… tyhle pupínky tak vypadají… ale tohle tak nevypadá… spíš jako… že by alergie?“ Otazník byl určen mně. Lékařského vzdělaní nemaje, nechtěla jsem dělat chytrou, pročež jsem jen pokrčila rameny. „Nejedla něco novýho?“ Napadlo pohotovostní doktorku. „Včera měla poprvé v životě brusinky,“ odtušila jsem. „No,“ zajásala pohotovostní paní, „to by mohlo být ono! Nebo ty neštovice…“ „Aha a co teď máme dělat?“ „Teď? Teď je to tak padesát na padesát. Já nevím.“ „Takže se máme tvářit, jakože jí nic není a čekat, co se z toho vyvine?“ Otázala jsem se nevěřícně. „Ne,“ pravila pohotovostní doktorka a poradila mi: „Teď se tvařte, jakože nevíme, co jí je.“ (Na „diagnóze“ jsme se tedy shodly…) Když jsem v lékárně vyzvedávala fenistilový kapky a tekutej pudr, připadala jsem si jako idiot.
V následujících hodinách se z jindy přizpůsobivé a veselé trpaslice stala kňourající příšerka s nevalnou náladou a neutuchajícím stěžováním na to, že nemůže chodit, páč ji hrozně bolí nohy. Na důkaz svých slov počala kulhat a protivná byla, jako kdyby si dala závazek. Odnesla jsem si tedy svůj 25kg uzel neštěstí v náručí, abych v tcháňatovic obýváku při převlíkání do tepláků zjistila: a) podkolení jamky Mladší červeně nabobtnaly do velikosti slušných mandarinek, okolo kotníků a zápěstí se vytvořili pneumatičky, lokty se nafoukly a flek pod bradou svítil jako kontrolka b) tělesná teplota trpaslíkové se přiblížila k 38 stupňům. Popatlala jsem puntíky i otoky chladivým pudrem a šla si opět sednout k internetu.
Vzala jsem to od neštovic po meningitidu, a kdyby v tu chvíli přišlo dítě s některou z těchto nemocí, jistě bych ji bez váhání identifikovala. Jakékoli cizí dítě. Mladší jsem jen měřila teplotu, ládovala ji fenistilem a ťupkala pudrem. Večer si začala stěžovat na bolest v krku. Jelikož jsem matka hysterická, předpokládala jsem, že ji mohou natékat i sliznice v krku, pročež jsem šla pro jistotu spát až v neděli v šest ráno (letního času, čili v pět zimního času).
Nedělní ráno přivítalo slečnu puntíkovanou svěděním. Vyrážku už měla absolutně všude, teplotu jakbysmet. „Tak to budou asi ty neštovice, ne?“ Zauvažovala Tchýňka. „No jo, ale podívej se, jak je u toho oteklá. To snad u neštovic nemá být, ne?“ Řekla jsem já a jeli jsme domů.
Ani na „naší domácí“ pohotovosti naštěstí nebyli v čekárně žádní marodi, tak jsme šly hned na řadu. Pohotovostní lékařka jukla na popudrovanej obličej: „Neštovice?“ „Nevím, chci, abyste to buď potvrdila, nebo vyvrátila. Původně to tak vypadalo, teď se mi to nezdá. Má u toho otoky v oblasti kloubů…“ Lékařka se sklonila k trpaslíkové: „Když já přes ten pudr nic nepoznám.“ „Já jí to klidně smažu,“ nabídla jsem se. Lékařka mávla rukou: „Ále, to je jedno. Já vás pošlu do nemocnice. Řekla bych, že to neštovice nejsou… to bude spíš ta alergie… nebo streptokok? Ježíš, jí strašně bije srdce! Ona se něčeho bojí?“ „Neřekla bych, jí teď opravdu strašně rychle bije srdce. Já jsem si toho taky všimla.“ „No, nejlepší by bylo jít na internu, ale když jste od toho pudru… oni by mi pak nadávali… tak já vás pošlu na infekční…“ Asi mám problémy s chápáním, protože mi to nebylo vůbec jasný: „Proč na infekční, když říkáte, že to infekční není? Co když tam ještě něco chytneme?“ „Ale když jste od pudru, tak vypadáte jako infekční,“ řekla lékařka tvrdohlavě. „Říkám, že jí to umyju…“ „… takže na infekční do dětské.“
V osm večer byla i čekárna infekčního oddělení v dětské nemocnici absolutně prázdná. Doktorka přišla za patnáct minut, mrkla na Mladší a rezolutně řekla: „Jasná alergie.“ „Jste si jistá?“ „Určitě, píchnu jí kortizol a půjdete na kožní na příjem.“ „Proč?“ „Asi si ji tu nechají přes noc na pozorování.“ „No, to ne.“ „Jak ne?! To ji budete celou noc pozorovat, jestli se nedusí?“ „Klidně.“ Doktorka mi nevzrušeně podala zprávu: „No, jak myslíte. Kdyby se dusila, přijeďte hned. Jinak až ráno na kožní.“ „Dobře. A proč kašle?“ „To já nevím. To s tou alergií nesouvisí. To není můj obor. Nashle… to si oblečete až v čekárně, ne?“ Jistě, proč bych si nemohla oblíct polonahý dítě s horečkou, který se neudrží na nohou, v čekárně?! Jsem snad vadná?
Při pondělním ránu, kterého se Mladší dožila bez udušení, a dokonce jí zmizely skoro všechny pupínky, byla čekárna kožního oddělení v nemocnici docela plná. „Tak honem, honem, honem,“ popoháněla nás kožařka netrpělivě, když jsem z paní trpaslíkové sundávala svršky a současně s tím líčila, proč tam jsme. Neměla snad být už při vchodu do ordinace nahá?! Už jsem měla na jazyku: „Obtěžujeme, snad?“ „Já nic nevidím,“ řekla nakonec, aniž by se k Mladší přiblížila víc než na metr. „Ne? Vždyť je pořád oteklá,“ namítla jsem a cítila rostoucí směs vzteku a bezmoci. Kožařka si pohrdavě odfrkla: „Mně se nezdá. Takhle otok nevypadá.“ „Když má kolem kotníků o dva centimetry víc, není to otok? A tady ty podlitiny pod koleny, co zbyly po otoku?! To je normální?“ Zeptala jsem se užasle a k mému údivu to znělo míň podrážděně, než jsem to ve skutečnosti cítila. „Hm, jo, tam asi byl otok, to je vidět,“ po té kožařka mi věnovala posměšný pohled, doporučila přísnou dietu, pokračovat ve fenistilu a pozvala si nás na páteční kontrolu. „Do pátku doma,“ řekla nakonec. Nazdar. „A ten kašel?“ „S tím musíte jinam. No šup, šup!“
Ještě úterý jsme si užívaly jako natekliny, ve středu Mladší splaskla, přestala teplotovat a zbyl jí jen ten kašel. Ve čtvrtek jsme si zašly procházkou k naší paní Doktorové na výtěry z nosu a krku. „Kůži má čistou,“ prohlídl ji konečně někdo zblízka. Pozdě, ale přece. „Výsledky výtěrů budou v úterý.“
Na páteční kontrolu na kožním jsem se už vybodla. Pomalu přestáváme s dietou. Proč to vlastně píšu? Strašně, ale opravdu děsně hrozně a šíleně moc, mě štve naše zdravotnictví. Doslova mě vytáčí, že jsme se sice zbavily důsledků, ale neznáme příčinu. Proč nikoho nezajímal můj seznam jídla, pití a léků, co užívala? A úplně mě deptá přístup doktorů k malým trpaslíkům, kteří je nemůžou jen tak jednoduše nakopat do zadku.
Tematickou fotku nemám, tak aspoň jedna podzimní. Mějte se a hodně zdraví všem!
Vaše teta Fily
Add Comment