Světlo v jejich předsíni nesvítilo nejméně dva měsíce. „Musíme vyměnit vypínač,“ krčila Lenka rameny pokaždé, když jsem se v přítmí soukala do bot a zakopávala o kočky, co se vždy přijdou rozloučit a při té příležitosti se pokusí odejít se mnou.
Tento týden jsem vstoupila do jejich bytu a předsíň byla zalita nezvyklým jasem. Něco tu nehraje, napadlo mě hned a podezíravě jsem se rozhlédla kolem. „Jé, světlo!“ zaradovala jsem se, neboť jsem dobrá přítelka a potěšilo mne, že se světlo opět navrátilo do životů Lenky, Kytáristy a Heřmánky.
„Jo, světlo!“ přitakal důležitě Kytárista. Jelikož někdy slov netřeba, uchýlila jsem se toliko k prostému gestu, jímž jsem s použitím pravé horní končetiny a jejich prstů Kytáristovi přátelsky naznačila, že je jednička. Rozesmálo ho to. Z počátku jsem se domnívala, že je rozradostněn tím, že mu ukazuji jedničku palcem, nikoli prostředníčkem, jak je zvyklý od své ženy, jež toto praktikuje od dob známé kauzy nejmenovaného politika. Záhy se však ukázalo, že jej pobavila má naivita, neboť se smíchem pravil: „No na mě jedničky neukazuj, to opravila Lenka.“
„Jsi ostuda,“ oznámila jsem původně vyučenému elektrikáři a vzala palcovou jedničku zpět. Spokojeně přikývnul.
Pak mi Lenka povyprávěla, jak se jí při výměně vypínače lámaly hliníkový dráty a já jsem jí za odměnu vylíčila, jak jsem opravila vodovodní baterii v kuchyni, která již tři měsíce pouze sprchovala a odmítala se přepnout na normální proud, čímž mě pomalu, leč důsledně, dováděla do mírných stavů šílenství, protože osprchován byl vždy nejen manipulátor s oním, ale i notný kus kuchyňské linky. Napustit vodu do PET lahve bylo jen pro silný a nervově odolný povahy… mno, v podstatě napustit vodu do čehokoli. Po měsíci našeho soužití se sprškou jsem naznala, že bude třeba situaci nějak rozlousknout, poněvadž jsem vyzkoumala, že v přepínacím mechanismu je zlomeno cos, co umožňuje kýžené přepínání proudů, což mne přivedlo k závěru, že baterii nepřemluvím, aby tekla normálně. Jelikož se mi neopren nejevil jako vhodný domácí oděv a ani k pláštěnkám nemám příliš kladný vztah, vyhlídla jsem si podobnou baterii v obchodu a navrhla muži, že ji zakoupím. Logicky namítnul, že neví, kdo by ji vyměnil. Na to jsem však byla připravena, protože jsem se na operaci domluvila již se svým kutilským rodičem. Možná jste si v úvodu tohto odstavce povšimli časového údaje tří měsíců a nesedí vám souvislosti. Pak vězte, že k operaci nedošlo. Lev se totiž nechal slyšet, že s výměnou nesouhlasí, protože se to určitě vymění špatně a poteče nám pak za linkou voda. Respektujíc jeho přání, nechala jsem na sebe ještě dva měsíce cákat, dokud jsem se minulý týden, když jsem stírala odražené kapky vody už i z plovoucí podlahy, fakt nenaštvala.
Sprchu jsem rozebrala a opravila. Každému členu rodiny zvlášť jsem alibisticky řekla, že se však už nesmí za žádných okolností dotknout přepínače. Reagovali snad vděkem? Ukazoval na mě snad někdo jedničku (palcem, o tu druhou nestojím)? Ó nikoli. A nevděčný můj starší potomek se dokonce uchechtl: „Tak to je dobrý, mami. Tys to jako opravila tak, že na to teď nesmíme sahat, jo?“ Kdyby mi nebylo líto podlahy, tasila bych v tu chvíli sprchu, aktivovala ji a nastříkala prvorozené do obličejíčku… Už už jsem se tou představou konejšila, když mi došlo, že následky bych si musela zase uklízet sama. Tak jsem to neudělala.
Kromě toho, že jsem se definitivně jmenovala v naší rodině kutilkou, jsem ještě zjistila, že jsem asi tajně závistivá či co. Ale řeším to, i když ne úmyslně. Takže například abych nemusela Starší závidět, že si přivezla z výletu klíště a já nic, pořídila jsem si ho o týden později v Tcháňatově. Heč. Příště si ho ale musím nechat zakousnout na místo, kam pohodlně vidím a dosáhnu, protože vyšlo na jevo, že přivolám-li muže, aby mi klíště odstranil, zalarmuje obě dívky žádajíc po nich nástroje. K mému překvapení se více než po pinzetě pídil po lupě a velmi ho rozlítilo, že jsme bezlupová domácnost. Mladší si pak vybavila, že viděla miniaturní lupu u prvorozené, čímž vyprovokovala otce k sugestivnímu výkřiku: „Kur*a, dejte mi tu lupu!!!“ To už jsem stála asi deset minut zkroucená nad vanou, pozorovala klíště ve své podkolenní jamce a říkala si, že když se trošku víc pootočím, v podstatě jsem schopná ho vytáhnout sama. Lev mi však odmítal vydat pinzetu a tvrdošíjně se dožadoval lupy. Starší, lehce dotčena otcovým slovníkem, šla do svého pokoje velmi, ale opravdu velmi, pomalým a ladným krokem a míjejíc koupelnu utrousila: „Přes tu mou lupu ale kur*va nic neuvidíš…“ Otec zbrunátněl, zařval a konečně se dočkal lupy. Lupa byla malinká a mléčně zakalená. Lev ji nicméně přibližoval a oddaloval k o od zvířete spokojeně večeřícího v mé nožce a evidentně byl funkčností naší lupy zklamán. Využila jsem okamžiku rozčarování, vyrvala mu pinzetu a klíště si odoperovala sama.
Myslím, že jsem si u toho snad i trochu odblokovala záda. :O)
Úspěšný kutilský týden všem, kteří to potřebují a bacha na večeřechtivé hmyzy!
Vaše teta Fily
Add Comment