Krátce

Už několikrát jsem zmínila, že jednou z výhod šestého patra je fakt, že jakmile se slunce jen trošku rozehřeje, opře se do balkonu s takovou vervou, že se najednou přistihnete, kterak stojíte opření o zábradlí jen tak v tričku, i když je počátek února a pod vámi se prochází miniaturní lidičkové v zimních bundách. Tuhle iluzi jara mám na tomhle bytě ráda.

Snad abych nebyla příliš rozmazlená, nabídlo mi šesté patro krom přechodné výhody i přechodnou nevýhodu. Výtah. Zdá se, že kabinka trpí nějakou utkvělou averzí vůči mé osobě. Nedovedu si jinak zdůvodnit, proč jsem to vždy já, kdo se plahočí šest pater pěšky, poněvadž výtah stávkuje, zatímco vteřinu po té, co třídím na posledním schodu plíce a ochablé svaly, se většinou pokrytecky rozjede. Začínám si to už fakticky brát trochu osobně.

Zvlášť tento týden mi to vskutku nepřišlo vhod, jelikož Mladší se nesobecky podělila o viry. Dokonce tentokrát naprskala pár virů nejen na mě, jak je u nás pravidlem. Ano, tentokrát si přišel na své i Lev. Protože mezi nás Mladší nerozdělila viry spravedlivým dílem, pár z nich ještě zůstalo u ní. Naše domácnost se momentálně více než čemukoli jinému podobá přeborům v kašlání a smrkání. Zdá se, že vedu. Heč.

Trpaslíková je tudíž doma již druhý týden a patřičně si upravila režim. Noční dávení si vynahrazuje dopoledním spánkem, vstává k polednímu a ihned své okolí informuje, že jest znavena. S tím, jak se den chýlí ke konci, však přímo úměrně klesá její únava a kolem deváté večer přímo srší energií a ani párem kdejakého skotu by ji člověk do postele nedostal. Večer co večer tedy diskutujeme o tom, jestli musí (říkám já) či nemusí (říká ona) jít spát. Své argumenty, proč „nemůže“ jít spát, dovedla k dokonalosti tento týden, kdy mi se sladkým úsměvem a vřelým objetím svěřila: „Víš, proč nemůžu jít spát? Protože tě mám nejradši ze všech a chci s tebou trávit víc času!“

Jsem matkou příliš dlouho na to, abych na tenhle lep skákala snadno. Místo očekávaného jihnutí jsem se z plna hrdla rozesmála. Mladší mě bodře poplácala po rameni: „Směješ se? To je dobře! Já už jsem se bála, že mi doporučíš, abych dřív vstávala!“ Bazinga, pomyslela jsem si.

S domácím léčením je pochopitelně spjata i domácí výuka. Minulou sobotu se stal výjimečně domácím učitelem matematiky Lev. Prožili s Mladší pěkné matematické odpoledne, během kterého otec překvapeně zjistil, že učivo třetí třídy není až taková sranda, jak si myslel a Mladší zjistila, že je milovaný tatínek schopen oslovovat ji Pako, což ji dvakrát nepotěšilo. Protože se však otci neodvážila oponovat, šla za mnou a jako obvykle na to šla oklikou ve snaze donutit mne odvolat tatínka z funkce, do níž byl mnou jmenován. Oklika tentokráte spočívala v tom, že se mě holčička rozhodla šokovat pohoršeným sdělením: „Opravdu si myslíš, že je vhodné, aby se se mnou učil táta? Když jsme došli ke geometrii, nutil mi k rýsování pastelku! Když jsem ji nechtěla, říkal, že je to přece stejně jedno!!!“ Pak si šla nepochopena až do posledního chlupu na těle poplakat ke Starší do pokoje, kde chytla druhý dech a následně vyrazila dech Lvovi, protože dokončila i to, co nemusela, ačkoli to byl nakonec on, kdo ji přemlouval, aby už nic nedělala :O)

A to je asi tak všechno, co bych mohla napsat, protože jinak se vzhledem k okolnostem nic moc veselýho tenhle týden neodehrálo. Snad příště…

S přáním pozitivních zítřků zalitých sluncem

vaše teta Fily a je její viry :O)