Rozhodla jsem se, že v poslední době intenzivní hlídání Kikiny pojmu jako pozitivní příležitost k tomu, že mohu ovlivnit vývoj alespoň jednoho Sestřina dítěte. Vlastně je ke mně osud milosrdný, když mi pro tento účel hodil do cesty dvouletou neteř nikoli jejího osmiletého bratra. Když slýchám o jeho studijních ambicích, nemám již své rodičce za zlé, že mne při vysokoškolském studiu, které mě mělo přivést k vysněné kariéře pedagoga, zcela nepokrytě odmítla podporovat.
Abych to uvedla na pravou míru. Ne snad, že by byl Ukášek stran vědomostí za svými spolužáky nějak pozadu. Je to poměrně chytrý hoch, tempu stačí a učivo chápe. Doma. Problém nastává, jakmile za ním zaklapnou školní vrátka. Ukášek totiž odmítá se svou učitelkou komunikovat. V podstatě s ní mluví jen tehdy, když jí vysvětluje, že se mu něco dělat nechce a tudíž to dělat nebude. Je to chlapec zásadový a jak řekne, tak učiní. Zatímco jeho spolužáci se moří v lavicích se zadanými úkoly, Ukášek se oddává jiným aktivitám. Kupříkladu piluje mistrovské číslo – jak dlouho udržím flašku s pitím na hlavě a podobně. Ač se to zdá zvláštní, jeho třídní učitelka, ač je to údajně příjemná a trpělivá osoba, nemá pro jeho počínání pochopení. Tudíž vede se Sestrou čilou korespondenci, často si telefonují a od začátku školního roku se už několikrát sešly na pokec. Zdá se, že jejich beznaděj je rovnocenná.
Zvláště Sestra je teď v trochu zvláštní situaci. Když nepomohly úplatky, domluvy a sliby, naznala, že na synka zřejmě pozitivní motivace nefunguje a zkusila to obráceně. Ukáška však i zabavení telefonu a zákaz sledování televize a hraní počítačových her nechal poměrně chladným. Minulý víkend tedy Sestra mocně zařvala: „Jestli se nepolepšíš, tak… tak tě dám do polepšovny!“ Nad mojí námitkou, že nemá vyhrožovat něčím, co nemůže splnit, vyčerpaně mávla rukou.
Ukášek si vzal výhružku k srdci. Hned ve středu, když zmasakroval své dva spolužáky, si na ni vzpomněl. Zřejmě se mu zdála i nějakým způsobem lákavá, neboť ve čtvrtek tvrdošíjně bojkotoval všechny čtyři hodiny výuky. Po vyučování se srdečně rozloučil se všemi svými spolužáky i paní učitelkou s odůvodněním, že se již neuvidí. Odchází totiž do polepšovny…
Mno. Takže jsem jednak ráda, že se mi ten dětský sen nesplnil a nejsem učitelkou a druhak jsem ráda, že to Sestřino dítě, který můžu ovlivňovat, je Kikina. Jde to s ní fakt dobře. Třeba tuhle jsem s ní houpala na gymnastickém míči a obohacovala její malý svět kvalitní básní:
Houpy, houpy, houpy, kočka snědla kroupy.
Koťata se hněvala, že jim také nedala.
Zkoušela jsem i verzi, v které koťata snědla polívku a svedla to na pipku, ale z reakcí holčičky jsem si odvodila, že je tento text pro ni mírně zavádějící, tudíž jsme nadále společně pilovaly variantu číslo jedna. Výsledkem je, že Kikina vášnivě recituje: „Ópy, ópy, koka snědá kópy. A kokaka! Koka snědá kokaká!“ Což v přesném překladu, jak jste jistě pochopili, znamená: „Houpy, houpy, kočka snědla kroupy. A koťata! Kočka snědla koťata!“
V kulturním dni jsme pokračovaly výtvarnou vsuvkou. Na žádost holčičky jsem poslušně namalovala barevnou krajinu plnou jabloní s červenými jablky, kolem nichž poletují motýlci a berušky a dole v trávě se prohání pes, kuře a slepice. Pes nese nafukovací balón. „A teď spočítáme motýlky,“ navrhla jsem. „A jó!“ vykřikla holčička dychtivě. Potěšena jejím zájmem jsem píchala prstem do motýlů a pomalu odříkávala: „Jedna… dva… tři!“ „A Jó!“ zaradovala se Kikina. „A teď ty,“ vyzvala jsem ji euforicky. Plácla se do čela: „Šedum, ošum. Já. Jupí! Dokákakaka sem tóóó!“ „Ano, dokázala,“ pochválila jsem studentku.
Druhý den přišla s vlastní myšlenkou: „Tetóóó! Mám ápad!“ „Máš nápad?“ „Jóóó!“ „To je bezva a jakej?“ zajímalo mě a vzpomněla jsem si, jak s touhle větou v jejím věku vyrukovala Mladší, která mi tenkrát odpověděla: „Ovanžovej.“ Těšila jsem se na další barevnej nebo i jinej nápad! „Tak jakej máš nápad?“ vyzvala jsem neteř. Pokrčila rameny: „Nebím.“
Je s ní sranda :O)
Vaše teta Fily
Add Comment