Cítila, jak jí dochází dech. Naučeným pohybem odtáhla mobil od ucha. Jako vždy byl displej upatlaný od make-upu. Nikdy se nenaučí telefonovat tak, aby nenechávala na telefonu vlastní otisky, napadlo ji. Spojení těch dvou slov jí najednou připadalo neuvěřitelně absurdní. Člověk na druhém konci pomyslného drátu vzlyknul.
„… to jsou ty jejich metody,“ pokračovala Babička po vzlyku a bylo slyšet, jak zhluboka dýchá. „Jen samej pán a děti, co jsou z boží milosti. Jenom to jejich posvátný množení…“ řekla Babička s despektem a myšlenku zakončila upřímně zděšeným výkřikem: „Šmarjá! Ještě aby tak přišlo domů rozmnožený!“ Navzdory hrůze předešlých měsíců, navzdory bolesti čerstvé jen několik hodin, navzdory všem probdělým a proslzeným nocím, navzdory veškerým strachům, pochybám a beznaději bezedné tak, že nebylo pochyb o tom, že některé beznaděje dno jistojistě zkrátka nemají, cítila, jak jí zacukaly koutky úst. Pořád ještě se můžu smát, napadlo ji s úžasem.
Ale do smíchu jí nebylo. Když člověk prožívá den po dni něco takovýho, když fantom na okamžik milosrdně zmlkne, aby po chvíli opět vystrčil své rohy, když umožní nechat se ukolébat falešnou nadějí a pak uhodí ještě razantněji než předtím, člověku do smíchu zkrátka není. A když jde o vlastní dítě? Ty pocity se nedají popsat ani přenést. Měla pocit, že nikdy v životě takovou bolest nezažila. Vlastně ani nevěděla, jestli existuje něco, čemu by se dala přirovnat.
„Mami…,“ vydechla tedy jen do telefonu, z kterého se ozýval jen tichý pláč. Věděla, jak moc to Babičku trápí. Trápilo to všechny. I ona proplakala spoustu hodin po večerech a nocích, kdy ji nikdo neviděl. Kdy nemusela hrát optimistickou a dobře naladěnou. Pravda, jednou se rozplakala i v trolejbusu při pohledu na dvě holky. Byly ve věku Štěněte a jen tak si povídaly. Přišlo jí to strašně líto. Přišlo jí líto, že si zrovna její Štěně našlo cestu, kterou nelze s čistým svědomím matky ani jiného milujícího člověka akceptovat.
Ukončila hovor, v očích jí pálily slzy a v hlavě se odehrával poslední rozhovor se Štěnětem. Štěně mělo skelný výraz, a když se na ni dívalo, působilo to, jako kdyby hledělo skrz ni, na tváři se mu rozléval úsměv. No, úsměv… spíš výsměch nebo úšklebek? Těžko říct. Nemohla se smířit s tím, že se jí Štěně směje do očí. Nemohla se smířit s tím, když Štěně řeklo: „No, tak jsem neudělalo přijímačky na žádnou školu, no a co?“ „A copak ti poradil tvůj milovaný Učitel?!“ Zeptala se ironicky. Štěně se jí podívalo zpupně do očí: „Že se mám o to víc modlit. Že mě pán dostane tam, kde mě chce mít!“ „Takže tobě je jedno, co s tebou bude?“ Vydechla rezignovaně, „To půjdeš třeba kopat kanály?!“ Štěně s úsměvem pokrčilo rameny: „Jestli to pán chce…“ Pak jí Štěně vysvětlilo, že na jejím názoru ani názorech lidí, kteří se kvůli Štěněti hroutí, nezáleží. Štěně ví, že kromě něj a Učitele beztak všichni skončí v pekle. Kromě něj, Učitele a těch, kterým Štěně říká „masy“. Štěně totiž často křičí: „Za mnou stojí masy!“ Ach ano, kromě něj, Učitele, mas a Kotěte… Podlamují se jí kolena.
„Kotěte?! Prosili jsme tě, abys Kotěti dalo pokoj! Jak můžeš po nás žádat, abychom tě akceptovali, když neakceptuješ ty nás?“ Snad ještě nikdy v životě necítila takovou paniku. „Promiň, ale proti pánovi nepůjdu,“ opáčilo Štěně. „Kdo ti dal právo, ovlivňovat život dítěte, který jsem JÁ přivedla na svět?!“ Křičí ona a bezmocí se jí klepou ruce. Štěně se pořád usmívá: „Nemám snad právo někoho zachránit?! Kotě samo řeklo, že chce přijmout pána do svého srdce!“
Kotěti je šest. Před rokem mu Štěně povyprávělo o peklu, barvitě vylíčilo, jak hrozně to v něm vypadá a co všechno tam na Kotě čeká, povyprávělo mu o satanech a démonech. A když bylo Kotě patřičně vyděšené, Štěně mu velkoryse nabídlo, že jej „zachrání“. To byl ten okamžik, kdy si Kotě dle Štěněčích slov SAMO zvolilo. Kdyby mi bylo pět, asi bych taky kývla, prolítlo jí hlavou.
A zase ten samý scénář, který trvá už několik měsíců. Její slzy, Štěněčí smích a pár citátů z bible. „To ti není mamky líto?“ Obrací se nevěřícně na Štěně otec. Štěně krčí rameny: „Trochu jo, ale promiň, pán je pro mě nade vše!“ Tohle by moje dítě nikdy neřeklo, napadne ji a má chuť věřit, že se jí to jen zdálo. Ale ona sama si musí připustit, že ne. Realita bolí. „Kotěti dáš pokoj,“ opakuje otec po dvacáté. Štěně vzdorovitě vrtí hlavou a vysmívá se otci do tváře. Po dvacáté odpovídá: „Ne!“ „Dáš!“ Praví otec, „Řekni, že dáš,“ žadoní. Štěně se posměšně napřímí: „A co uděláš, když nedám? Prostě ne!“ Bezmoc má mnoho podob, ale takhle je až moc konkrétní.
Ví, že ji čeká dlouhý boj a těžká práce. Jen neví, jestli ještě má nějakou energii, aby to ustála. Kolikrát může člověk pomáhat někomu, kdo mu za každý pokus o pomoc šlápne na krk a stojí na něm tak dlouho, dokud mu nedojde dech? Kolikrát může člověk opakovat, že má někoho rád a záleží mu na něm, když ho dotyčný nazve démonem a nemyslí to v přeneseném slova smyslu? Kolikrát? A kolikrát se ještě ona zamyslí nad tím, zda tomu mohla zabránit. Ale jak měla tušit, že tohle Štěněti provede vlastní příbuzný? A jak se má vyrovnat s pocitem, že pro Štěně už zbytek rodiny neznamená nic? Jak má žít s vědomím, že její patnáctileté Štěně zahodilo celý svůj život do kopru, protože každým okamžikem údajně přijde konec světa? Jak? A jak to má zařídit, aby všechno bylo jako dřív?
Jste si jistí, že víte, jaký vliv mají druzí lidé na vaše děti? Nebo si stejně jako ona myslíte, že máte všechno pod kontrolou a něco podobného se vám nikdy nestane? Možná budete mít štěstí. Možná vás jednou nepotká den, kdy se vám nějaké to vaše Štěně posměšně podívá do tváře a uchechtne se: „No tak jsem v sektě, no a co. Klidně si to říkejte…“
Vaše teta Fily
Add Comment