Když bude hezkej, může být i nudnej!

Je aktivní. Mladší. Dobrovolně se přihlásila do dívčího aprílového fotbalu. Jejich družstvo (nebo team? sakra, netušila jsem, že to budu muset jako matka dvou dívek někdy řešit :O) skončilo na třetím místě. „Mohly jsme být druhý, mami! Kdyby Áďa nedala dva vlastňáky!“ „Jak mohla dát dva vlastňáky?“ „Snadno. Zapomněla, která brána je naše…“

„A ten kluk, co se mi líbí, nám hrozně fandil. Tak nevím…“

„Co nevíš?“

„Jestli je to normální.“

„Proč by to nebylo normální?“

„Vždyť nejsme z jeho třídy!“

„To přece nevadí. Asi jste mu sympatický. Nebo je to nadšený fandič.“
„Ale když nejsme z jeho třídy? Měl by fandit té své třídě, ne? To já bych mu teda nefandila…“

Z fotbalového utkání si přinesla spoustu dojmů a bolavý kotník. Na kulhání zapomněla druhého dne v okamžiku, kdy zazvonil telefon. Byl to můj telefon a na obrazovce se objevila Denisina tvář, tudíž jsem po přijetí hovoru řekla prosté „ahoj“. Na druhém konci pomyslného drátu však nebyla Denisa. Byl tam Pepek a řekl: „Ahoj, teto. Šla by Mladší do kina?“ „Nevím, asi jo, já ti ji dám a domluvte se, jo?“

„Mladší – volá ti Pepek!“ zahlaholila jsem do prostoru. Všechnovímová se vrhla po telefonu a velice dospěle s ním odešla do svého pokoje, kde za sebou pro jistotu zavřela dveře, aby ji nikdo nerušil při – cituji – „intimním“ (!) rozhovoru. Intimní rozhovor proběhl takto:

Pepek: „Ahoj, Mladší!“

Mladší: „Nó, ahoj, Pepku!“

Pepek: „Šla bys do kina?“

Mladší: „Asi jo. Šla.“

Pepek: „Tak jo.“

A položil telefon…

Zajímavé je, že ani jemu, ani Extrpaslíkové to nepřipadalo zvláštní. Úplně klidně mi přišla vrátit telefon. S úsměvem. V pohodičce. A s oznámením: „Jdeme s Pepkem do kina.“

Zrovna jsem věšela prádlo. Smích mne rozechvěl natolik, že jsem se nemohla trefit kolíčkem na tričko.

„Aha… tak vy jdete do kina?“

„Jo.“

„A kdy?“

„Nevím.“

„A kam?“

„Nevím.“

„A na co?“

„Hm… to myslím vím.“

Tento smysluplný rozhovor přerušilo další zazvonění telefonu. Tentokrát to byla Denisa, ale na rozdíl od svého syna mi pozdrav neopětovala, neboť se nemohla přestat smát, a když už záchvat konečně trochu polevil, vyrážela ze sebe jen: „Cha chá… slyšelas… cha chá… je… hihi… jak se domlu… hehe…domluvili?! On Pepek říkal, že hehe si to… cha chá… zařídí všechno sám… ha ha ha…“

Jsou fakt akční. Oba. :OD

Následujícího dne jsme šly s Mladší lesem. Mířily jsme do vedlejší čtvrti. K jedné ze spolužaček, jíž rodiče pořídili obří trampolínu a tak „se tam naše parta sejde, mami.“ Slunce nesměle kličkovalo mezi listy stromů a spíše než jarem, voněl vzduch podzimem. Mladší si nasadila sluneční brýle a zeptala se, jestli vypadá hustě. Přitakala jsem, neboť jsem již pochopila, že vypadat hustě je převelice důležité a (nejen) v holčičí partě nezbytné. Hustá Extrpaslíková mi překotně vyprávěla obsah filmu, který s Pepínem viděli.

„Ale moc jste si nepopovídali, co?“ řekla jsem.

„Moc ne… ale to neva…“

„Jak to? Vždycky se na sebe tak těšíte, a pak spolu ani moc nemluvíte.“ divila jsem se.

„Když my se oba stydíme, prosím tě…“ mávla Mladší rukou.

„Proč se před sebou stydíte? Vždyť se znáte od narození. Doslova. Vždyť jste vedle sebe sedávali na nočníku, koupali se v jedné vaně, kradli si jídlo, hračky, líbali jste se…“

„Já vím… Hi hi… několikrát!“

„Tak vidíš. Proč se teda stydíte?“

„Protože jsme už velcí, mami!!! A on je kluk!“

„No a? Vždyť jste jako sourozenci. Před bráchou by ses taky styděla, kdybys nějakýho měla?“

„Před bráchou ne. Ale Pepek není žádnej brácha. Pepek je Pepek a je hezkej. Myslíš, že je hezkej?“

„Myslím, že je hezkej. Ale hlavně je s ním sranda. To je u kluka mnohem důležitější, než jestli je hezkej.“

„Jak to myslíš?“

„Jako že je důležitý, aby měl kluk smysl pro humor. Jestli je hezkej, na tom až tak nezáleží. Hlavně nesmí být nudnej, nemyslíš?“

„Já myslím, že je teda důležitý, aby byl i hezkej! A hele, měl by mít svaly…“ zasnila se holčička.

„Svaly?“

„Nó… mně se líbí svaly… hele, jak maj někteří ti kluci takový ty buchty na břiše… hm… to je hezký… ale nesmí jim lézt žíly na rukách… to je hnusný…“ popisuje Extrpaslíková svůj ideál mužské krásy a já nestačím žasnout, jak to má všechno ujasněný.

„No dobře, ale až budeš jednou s někým chodit, budeš s ním chtít i mluvit, ne? A smát se. A něco zažít, plánovat a tak. Nač by ti byl svalnatej krasavec, kdyby furt jen čučel, mlčel a byla s ním nuda?“

Mladší se zasmála. S přehledem a vědomím, že ví víc než já. Ovšem, vždyť je přece slečna Všechnovímová. Vlídně mi pohlédla do očí a shovívavě pravila: „Ale mami, když by byl hezkej, tak bych to nějak vydržela… Když bude hezkej, může být i nudnej!“

Pohladila jsem ji po hlavě a myslela si své. Jsou věci, na který si asi každá holka musí přijít sama :O)

Vaše teta Fily