Mladší si bezstarostně hopkala kus přede mnou. Místo po chodníku to chvílemi brala přes travnaté ostrůvky a kopečky. „Na chodníku to je nudný,“ vysvětlovala.
Nudný to přestalo být v okamžiku, kdy se k ní blížil úplně cizí pán. Pán měl evidentně mnoho let. Kromě mnoha let měl ještě hůlku a na hlavě srandovní klobouk. Hlavu měl skloněnou, soustředěně sunul jednu nohu před druhou a mračil se. Paní trpaslíková se zarazila. Pak couvla. Nakonec se rozběhla ke mně a vsunula malou teplou ruku do mé dlaně. Beze slova. „Ty ses lekla?“ Zeptala jsem se. Zbytečně. Přikývla. „Čeho?“ „Když ten pán měl takový vrásky od toho, jak se mračil!“ Vyhrkla a horlivě pokračovala: „A kdo má takový vrásky, ten se asi pořád mračí. A když se mračí, nevypadá, že je hodnej. Vypadá, že má se mnou vyloženě špatnou úmyslu!“
Termín „špatná úmysla“ mě zašimral u srdce. Je to asi divný, ale stýská se mi po tom dětským komolení slov, po čase, kdy jsem patřila mezi pár vyvolených, kteří rozuměli úplně všemu, co trpaslík vyslovil. I dobrý ráno tenkrát znělo srandovně. No uznejte! Slyšet po probuzení „Dobvý váno!“ dodá celýmu dni úplně jinou atmosféru. Jasně, že bych nebyla ráda, kdyby mi trpaslice, dovršivší za pár měsíců úctyhodných šesti let, říkala ještě dnes „dobvý váno“ a jinak to neuměla. Ale to ještě neznamená, že na to nemůžu s nostalgií vzpomínat. Každopádně „špatná úmysla“ taky potěší.
Krom toho, že trpaslíková umí mluvit, učí se psát. Nikoli s mým přičiněním, neboť ji v těchto ambicích nikterak nepodporuji. Sedí s vyplazeným jazykem u kulatého stolu v kuchyni a propiskou, co mi šlohla s okatou nenápadností z hrnku u počítače (už je to nejmíň osmá a já pak nemám čím psát…), neuměle píše tiskací vzkazy na kus papíru. Papíry trhá z bloku. Vždycky jim utrhne rožek. „Hraju si na poštu,“ řekla a připravila si svůj dětskej počítač, blok, tři mně ukradený propisky a pokladničku. Pokladnička je ošklivý růžový prase. Před sebe dala ceduli, kterou vyráběla 20 minut. Stálo na ní: / MSTE / UKZAT / KRTI / Písmenko „z“ bylo obráceně. „Co to znamená? Musíte ukázat karty?“ Hádala jsem. „Jo,“ přitakala a taky to znamená, že musíte zaplatit. Penízkama, který platí!“ Po tomto sdělení mi přišoupla pokladničkový prase a řekla: „Máš tu dopis za pět korun.“
Dětičky… Před chvílí to ještě neumělo ani „r“ a dnes už to umí i do pěti napočítat. ;O)
Vaše teta Fily
Add Comment