Kdybyste zhruba před týdnem bloudili jednou nejmenovanou noční brněnskou ulicí, možná by se vám naskytl komický obrázek na dva postarší občany, ježto obíhají zaparkovaná vozidla a cos pod nimi zkoumají či rovnou hledají. A kdybyste znali moje rodiče, věděli byste, kdo to je. A kdybyste znali moji Sestru, ani byste se tomu nedivili…
Bylo to asi nějak takhle: Kolem deváté večer mi moje Sestra, těhotná o čtyři dny déle, než se předpokládalo, volala, že má stahy po pěti minutách a cože si s tou informací počít. Zatímco jsem udávala porodní rady, uvědomila jsem si jednu skutečnost a hnedle se o ni podělila: „Hele, Sestro, a dochází ti, že máš o rok mladší dítě než já a tudíž máš mít všechny zážitky mnohem čerstvější?“ „Aha,“ podivila se Sestra, „To mě teda nenapadlo. Já si prostě nic nepamatuju…“
Půl hodiny před půlnocí se interval mezi stahy zmenšil natolik, že to i v Sestře vyvolalo jisté vzpomínky, drapla připravenou tašku do porodnice a Přítele, lehce povzbuzeného vínem, posadila za volant. Vukášek nic netušíc spokojeně spal. Během přesunu z domu do auta byli instruováni naši společní rodičové, by jej přijeli z opuštěnýho bytu vysvobodit. Ano, klíče najdou na ulici pod kolem zaparkovanýho auta.
Jelikož náš taťka nebyl o noční bojovce informován dopředu, v době telefonátu již po celodenní dřině na stavbě spal. Jeho „příjemnost“ byla tudíž přímo úměrná překvapení i únavě. Naštěstí to rodička nevnímala jako osobní útok a jeho demonstraci neochoty pomoci dítěti v nouzi, neboť půl hoďky před telefonátem slupla prášeček na dobré spaní a už to na ni celkem obstojně šlo, čímž pádem byla utlumena. Pravda, hledání klíče na setmělé ulici ji kapku probralo.
Vukášek se ani nestačil divit jsa kolem půlnoci probuzen vláčnou babičkou a nerudným dědečkem. Babička překonávající spánek se chvíli snažila nalézt v cizím bytě cos oděvů na vnoučka. Jelikož byla v hledání svršků neúspěšná, vypnula aspoň puštěnou televizi a Vukáš cestoval v pyžamu.
Kousek před cílem nabralo dědovo brblání obrátky, páč za zatáčkou svítilo policejní auto a policisté byli zjevně lačni osobního seznámení. Já jsem tedy v autě nebyla, znám to jen z vyprávění, ale myslím, že i kdybych u toho byla, beztak bych si nepamatovala všechna sprostá slova, co můj rodič v tomto okamžiku vychrlil a dost možná, že některá bych ani neznala.
V okamžiku, kdy se policista podivoval nad tím, proč ti dva nestandardně vyhlížející lidé vezou uprostřed noci to nebohé dezorientované dítě v autě v pyžamu a bez autosedačky (což se překvapivě ukázalo jako ta pravá záminka seznámení posádky vozu s policisty), se rodička z posledních sil vzmužila, snad i zapomněla na malátnost způsobenou práškem na spaní a odněkud vykouzlila šarm, o kterým jsem vždycky přemýšlela, kde se bere a jak to sakra vlastně dělá. „Tak jeďte,“ mávnul rukou o pár minut později policista a usmál se. (Fakt se tý mamky budu muset zeptat na to, JAK to dělá!)
A pak? No jo, stalo se to :O)
V pátek třináctého, ve dvě hodiny ráno jsem se stala opět čerstvou tetou. Na to, že je Sestra hubená jak tyčka, měla Kikynka úctyhodných 3750 g a dlouhá byla celých 50 cm. Taky měla, jako všichni z našeho „vrhu“, bujnou černou kštici a když jsem ji pak odpoledne viděla, připadala mi vyloženě opálená. Když jsem ji šla navštívit v sobotu, už tak opálená nebyla, bo začala kapku žloutnout, ale Starší, která šla se mnou a s Mladší, řekla, že je stejně krásná a že se prej už těší, až bude mít taky svoje miminko. (Mno… myslím, že to jediný mi fakt chybí k dokonalýmu štěstí… nevíte, jak se dělá vyděšenej smajlík?) V pondělí šly holky domů. Kikyna měla hned dvojnásobný štěstí, páč to s tou žloutenkou nebylo tak hrozný a pustili ji a to druhý štěstí bych viděla v tom, že jí ten fotbalovej dres, co jí nechal ušít Přítel a táta v jedné osobě, byl ještě velkej. I když na druhou stranu – odnášet si z porodnice dítě v červeným tričku s nápisem Kikyna 08, zelených trenýrkách s bílým lampasem a červeno-zelených štulpnách by mohla být docela sranda. „A co kopačky?“ Zeptala se jen Sestra odevzdaně, když dres přebírala a Přítel se pohotově plácnul do čela: „Ty mám taky, ale zapomněl jsem je doma! No, nevadí, dej jí k tomu tenhle fotbalovej dudlík!“
Tož… zlom vaz, Kikynko!
Jo a za týden touhle dobou už budu u moře! :O)
Vaše teta Fily
Add Comment