Čtvrtek, 26. srpna 2010. Čtyři hodiny odpoledne. Je to tady – Starší je už více než osm hodin plnoletá…
Jasně, umím počítat do osmnácti. Ale stejně mi to nějakým způsobem pořád ještě nedochází. Ráno jsem se probudila, koukla na hodiny a první, co mě napadlo, bylo – je to tady, už je plnoletá. Jedno vám řeknu – vidíte to všude kolem sebe, lidi prostě stárnou. Svůj vlastní věk si většinou připustíme jen během konfrontace se zrcadlem. Alespoň já. Vnitřně, v mý hlavě a v mých představách, jsem pro sebe pořád mladá (jen to zrcadlo mi tu iluzi kazí). Ve většině případů neřešíme nebo snad nevnímáme ani věk a stárnutí našich protějšků, rodičů a přátel. Prostě spolu pořád držíme krok, stárneme společně a časem začíná být tak nějak jedno, kolik vlastně komu je. Dokonce přirozeně přijímáme, že děti našich přátel, který si pamatujeme ještě v plenkách, přicházejí do puberty, přežívají ji, doklopýtají se do plnoletosti a nebo ještě dál. Normálka…
Všechno je normálka. Nikdo nic neřeší. Ani vy. Až do rána, kdy se probudíte, kouknete na hodiny a druhý, co vás napadne, bude – je to tady, jsem matka plnoletý osoby. A to je fakt, jak by řekla Mladší, hustý.
Když bylo v prosinci mým trojčatovým sourozencům třicet, napsala jsem každýmu z nich takový osobní přání (mno, spíš dopisy to byly…) a protože Mafinovi se měla záhy narodit prvorozená Miminková, nemohla jsem si mimo jiné odpustit zamyšlení nad rodičovstvím. Dnes, ve čtvrtek 26. srpna 2010, to byla třetí věc, na kterou jsem ráno po probuzení myslela. Zamyšlení stran rodičovství totiž obsahovalo hodně lásky. Ale nejen to. Psala jsem taky o strachu. O tom, že v okamžiku, kdy se vám narodí dítě, se o něj už nikdy nepřestanete bát. A ten rodičovskej strach smíchanej s rodičovskou láskou se nedá přirovnat k jiným formám strachu a lásky. A je fuk, jestli je dítěti měsíc, pět let, dvanáct, osmnáct nebo čtyřicet. My rodiče holt máme neoddiskutovatelný právo na to, abychom svý děti milovali a chránili. To jinými slovy zahrnuje i nepopulární rozhodnutí a pravidla. Od čištění zubů po zákaz skákat ze skály do neznámé vody, přes trvání na včasném domluveném návratu domů a žádosti o telefonní čísla všech kamarádů, s nimiž se potomci rozhodnou strávit večer ve víru velkoměsta. Tak to prostě je.
A dnes to cítím víc než kdykoli předtím. Ano, je to tady. Ano, Starší je už pár hodin plnoletá. Ale nezměnilo se tím nic. Ještě pořád ji budu hlídat a prudit a kecat do věcí, do kterých bych jiným dospělým lidem nekecala. Protože je moje. Protože nikdy nezapomenu, že byla tak mrňavá, až se ztrácela v zavinovačce. Protože byla prvním opravdovým zázrakem v mým životě. A protože ji miluju a mám o ni strach. Takže ji asi čeká celkem těžká plnoletost a bude se muset učit dospělé diplomacii, aby se ze mě nezbláznila. Já totiž asi nedám pokoj…
No jo, je to tady. :O)
Vaše teta Fily
Add Comment