Jaké bude to letošní vysvědčení? Kouzelné?

Jaké bude to letošní vysvědčení? Kouzelné?

Vysvědčení je takříkajíc za dveřmi, ale je ještě trocha času přečíst si jednu pohádku… Třeba tu naši o kouzelném vysvědčení.

O jednom kouzelném vysvědčení

Byl poslední lednový den a Verunce se vůbec nechtělo vstávat do školy. Maminka ji budila už potřetí a Verunka pořád jen: „Mami, ještě chvíli.“ No, však to znáte, děti, ráno se z postele nechce a nechce. A ještě míň, když se vstává do školy, a ještě míň, když se ve škole ten den má rozdávat vysvědčení.

„Verunko, už opravdu musíš vstávat,“ řekla maminka a odešla do kuchyně připravit snídani.

Byl konec marným nadějím, že by se dalo podniknout něco jiného, vymyslet si třeba škrábání v krku nebo bolest břicha. Verunka vstala, oblékla se a se skloněnou hlavou šla do koupelny a vyčistila si zuby. Podívala se na sebe do zrcadla. „Kdybys tak bylo kouzelné, jako v té pohádce o Alence. To bych dnes moc potřebovala. Nechce se mi do školy, ale vůbec, ani trochu. Mám totiž docela strach z vysvědčení,“ povídala skoro polohlasem a dívala se při tom do zrcadla.

Ale nic, vůbec nic se nestalo. Ke stolu přišla ještě zamračenější a maminka si toho hned všimla. „Verunko, snad se nebojíš, vždyť to bude tvé první vysvědčení a určitě bude pěkné,“ utěšovala ji maminka.

„Jenže Pavel ze třetí říkal, že doma vždycky dostane na zadek a rodiče se na něj moc zlobí.“

„Já vím, ale věř mi, že tobě se nic nestane a po škole to půjdeme oslavit.“ Ten nápad s oslavou se Verunce začal docela líbit, ale stejně se mračila dál. Vzala si tašku a odešla do školy. Byl už nejvyšší čas, ale školu měla hned ve vedlejší ulici.

Ve třídě to bylo takové jiné, všichni byli tak nějak vyparádění a kluci tolik nekřičeli a holky seděly v kroužku a povídaly si. „Mně máma slíbila za vysvědčení knížku, kterou si sama vyberu,“ vykřikla jedna. „Já dostanu možná Lego,“ poznamenala druhá a tak se předháněly, která dostane víc. Verunka k nim přisedla a vůbec jí nebylo do povídání. „Co se stalo, Verunko?“ zeptala se jedna z nich. „Nic, mám jen strach, že se mámě nebude vysvědčení líbit.“

Najednou zazvonilo a do třídy vešla paní učitelka, taky nějak naparáděnější než obvykle. Stoupla si před tabuli a v ruce držela velké desky. „Už je to tady,“ problesklo hlavou asi nejen Verunce.

„Tak, milé děti, dnes dostanete své první vysvědčení. Je na něm jen jedna známka. Jedna známka, která je za vaši práci za první půlrok, co chodíte do školy. Věřím, že spousta z vás bude mít velikou radost.“

„Jo, a někdo taky ne,“ špitla si pro sebe Verunka. „Kdyby nebylo toho příšerného psaní, tak bych taky měla radost, ale mně prostě nejde a nejde a kvůli němu nebudu mít určitě jedničku,“ brblala si potichoučku Verunka.

Paní učitelka otevřela desky. „Co se to stalo? To se mi snad jenom zdá, co to má znamenat, to je šílené, já snad omdlím!“ začala křičet a skoro pištět paní učitelka. Děti nic nechápaly a zíraly, co se bude dít. Paní učitelka zalapala po dechu a prohlásila: „To musím hned nahlásit panu řediteli, asi se stala nějaká chyba, to snad není možné.“

Přihlásil se Martínek, který to už nevydržel, a zeptal se, co se stalo.

„Co se stalo? Hrůza! Něco strašného! Zmizely známky z vysvědčení! To se mi nikdy nestalo, co si počnu?“
Zmizely známky z vysvědčení? To teda je opravdu hodně zvláštní. Martínek se přihlásil znovu a zeptal se, jestli teda žádné vysvědčení nedostanou nebo jak to teda bude.

Verunka to už nevydržela a řekla bez přihlášení nahlas: „To je jedno, stejně vím, co bych měla za známku,“ pověděla smutně. Paní učitelka se na ni podívala, šla k ní blíž a dokonce se na ni usmála. Najednou to byla zase ta jejich hodná paní učitelka.

„A jakou známku jsi čekala, Verunko?“ zeptala se. „Nevím, ale jedničku si nezasloužím, nejde mi to psaní,“ smutně prohlásila Verunka. A paní učitelka ji pohladila a řekla jí, že se to psaní určitě spraví, že ale třeba počítání jí jde moc dobře a ve čtení je také šikulka. Jenže si nepamatuje, jakou známku jí tam psala. Do toho se přihlásil Venda, který se teda ve škole nikdy moc nehlásí, a řekl: „Já tam asi měl pětku za to, že jsem se popral s Ivanem.“

A jako by právě Venda popostrčil další a další děti, které říkaly, jakou známku tam měly a za co.

Jenže známky zmizely. A dnes si děti musí domů odnést vysvědčení. Co dělat?

Paní učitelka se zamyslela a povídá: „Mám nápad, co kdybyste si tam tu známku napsaly samy? Hm, to asi nejde, tak co teda budeme dělat? Už to mám! Já vám to vysvědčení dám bez známky a… nestačila ani dokončit větu a Verunka ji přerušila: „A my doma rodičům řekneme, co nám jde a co ne.“

Ostatní děti se na chvíli zarazily a pak začaly tleskat. „To je nápad, to je nápad!“

A paní učitelce se ulevilo. „Verunko, děkuji ti za ten nápad a vám všem věřím, že to doma všechno hezky povíte. A pokud se budou rodiče divit, že známky zmizely, tak klidně řekněte, že se u nás ve škole občas dějí hodně zvláštní věci a kouzla.“

Ani málem větu nedořekla, když zazvonil zvonek a děti se rozloučily a běžely s kouzelným vysvědčením domů.
Verunka taky běžela domů a ze všeho nejdřív k zrcadlu do koupelny. „Díky, zrcadlo, sice jsem to myslela ráno jinak, ale tohle bylo ještě lepší kouzlo.“

Pak už se vůbec nebála jít za maminkou a vyprávěla jí o tom, co se ve škole stalo, ale hlavně o tom, co ji baví, co jí moc nejde a co všechno se naučila. Odpoledne ji maminka vzala na slíbenou oslavu do cukrárny.

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Hvězdičkou označené položky jsou povinné.