Čtyři dny volna jsou fajn. A když se k nim přidá ukázkově letní počasí, je to jako drobná reklama na blížící se prázdniny.
Prázdninovou atmosféru podpořily nejen stupně šplhající ku třicítce, ale i páteční večerní akce probíhající pod maskovacím názvem „Ples zahrádkářů“. Ano, zní to nevinně až něžně a před hospodskou zahrádkou se tento nápis vyvedený bílou křídou na černé tabuli vyjímal přímo výmluvně. Již cestou k pohostinství však bylo zřejmé, že si pěstitelské fígly vyměňovat nebudeme. Širokým okolím duněl jazz, o který se postarala Kytáristova kapela. Hospodský laškovně opakoval, že pivo mají dvanáctistupňové či patnáctistupňové. Zahrádku jsme tudíž při páteční noci otevřeli v rozverné náladě.
Sobota nás přivítala azurovým nebem a připomínkou, že jdeme s Necelebritovic rodinkou na oběd. Sešli jsme se tedy na jiné zahrádce, abychom počátek jakože letní sezóny nejen zapili, nýbrž i zajedli. I tohoto úkolu jsme se zhostili se ctí a mohli jsme vyjet do další první letošní zahrádky. Ehm… totiž zahrady. Zoologické. Dokonce se k nám, patrně v nějaké maturitní agónii, přidala i Starší, což je v kraji zdejším nevídané, neslýchané a tak dále. Po milionu letech jsme drandili dálnici v plném počtu. Když už jsem se začala obávat o zdraví prvorozené, ježto se chovala nezvykle vstřícně, nasadila si sluchátka a pustila si do nich hudbu na takový pecky, že málem praskly ušní bubínky i mně. Uklidnila mne tím, neboť tak učinila zrovna v okamžiku, kdy jsme k ní mluvili a tímto gestem dala jasně na jevo, že je jednoznačně ve své kůži, zdráva a v pořádku a komunikaci s rodičovstvem bude i nadále dávkovat po drobných částech a dle svého velkorysého uvážení či dle našich bezvýznamných zásluh, jichž je pochopitelně poskromnu.
To Mladší s námi ještě mluví dobrovolně a často. Nebylo tomu jinak ani cestou do Olomouce. Když ze zadních řad asi po… co já vím… dvacáté pronesla zoufalé nedoslýchavé: „Cože?!“, při čemž se nakláněla k nám, co jí pásy dovolily a funěla mi u toho na zátylek, Lva to jaksi rozlítilo, či co a dcerunce lakonicky oznámil: „Hovno se klouže! Uvědomuješ si, že COŽE je slovo, který v tomhle autě vyslovuješ nejčastěji?!“ Mladší se uchechtla: „Až se doklouže, spadne do louže.“ „Cože?!“ zařval Lev nahluchle. Druhorozená se málem umlátila smíchy. Štěstí, že měla ty pásy. Fakt. Ale je šikovná, ještě ze sebe u toho otloukání se o auto, zvládla vysoukat: „Že je tady v zadu špatně slyšet…“
Olomoucká zoo byla hezká jako vždycky. Fakt, že tentokrát neprojdeme výběhem plným opic, neboť jsou tyto dočasně přestěhovány a jejich velkorysé útočiště s lanovým můstkem zeje prázdnotou, holčičky kupodivu potěšil. Zvláště Mladší, která, nevím proč, po celou dobu líčila kastrofální scénáře, v nichž jsme byli hlavními hrdiny my a dravá zvěř uprchnuvší na svobodu a jdoucí nám po krku. Když teda zrovna neječela, že kolem ní něco lítá. Většinou nějaká krvelačná muška, případně včelka. „Vosáááá!“ ryčela děvenka moje starostlivá a zmítala se obdivuhodnou rychlostí, snad aby vosu zmátla a ta se do ní nemohla trefit. „A co si myslíš? Že tě přepadne a zmlátí?“ zeptala jsem se po patnácté produkci protihmyzího tance. „Třeba! Co ty víš!“ odvětila Mladší tajuplně. A když zrovna nerozvíjela příběhy s uprchnutými medvědy či lvy, nebo netančila, nenápadně to prokládala agitací stran jedné psí rasy. Jelikož mě to však nechávalo klidnou a nerozněžňovalo mě to tak, jak si přála, na férovku nakonec řekla: „Já prostě chci bígla!“ Jsem však matka v tomto směru neoblomná. „Na to zapomeň, o nic se nestaráte, nemůžete mít psa.“ „Já bych se o něj starala, mami!“ lhalo mi to stvoření přímo do očí a ani se nečervenalo, když dodalo: „V pondělí a ve čtvrtek. Jo?!“ Tou dobou se Starší konečně odtrhla od terária a trucovitě nadnesla: „Já chci chameleona! Nebo gekona! Hele, jak jsou krásní!!! Vy mi nic nekoupíte!“ A kousek od nás zrovinka táhla za ruku nějaká upocená zničená osoba vřískajícího chlapečka, co nedbaje na to, že mu sopel cáká na ostatní návštěvníky, hulákal: „Kupte mi aspoň něcóóó!!!“ Nevím, jak to dopadlo s chlapečkem, našim holčičkám jsme zavřeli hu…ústa zmrzlinou.
V neděli jsme zahrádkování vynechali a vyrazili na hrad Buchlov. Pokud jste tam ještě nebyli, můžu vám o něm říct tohle: je to jeden z nejhezčích hradů a stojí obklopen tak neskutečně krásnou přírodou a okolím vůbec, že se vám ani nebude chtít jet domů. Mně se teda nechtělo, když jsem po prohlídce seděla na hospodské zahrádce… (prostě nás ty zahrádky snad vyhledávají, no :O) a koukala do údolí, kde se husté různozelené lesy střídaly s barevnými pásy polí. Bylo to jako sedět uprostřed vydařené malby, jako být součástí obrazu orámovaného jemně modrou oblohou s drobnými bílými mráčky. Možná by se v tu chvíli i dalo uvěřit, že místa, kde lidé žijí šťastně až do smrti, neexistují jen v pohádkách, kdyby… kdyby Mladší málem nepřevrhla dubový stůl s výkřikem: „Bacha! Beruškáááá!!!“ Byla to divná beruška, ani tahle ji totiž nepřepadla a nezmlátila…
Že půjdeme na zahrádku, totiž zahradu, v pondělí, to bylo jasný už dlouho, jelikož, což jste si patrně povšimli, v pondělí se hromadně pálily čarodějnice a to se teda v paneláku fakt nedá. Přijali jsme tedy Necelebritovic pozvání na jejich pozemek s vatrou a občerstvením. Přijalo ho i mnoho dalších lidí, čímž vyšlo najevo, že se mezi našimi vrstevníky snad strhla nějaká třetí dětská vlna, bo tam bylo najednou nevídaně mnoho mimin a batolat a tak vůbec. Jedinými zástupci první vlny se stali Starší s Ferdou, co si jakožto plnoletá vlna dali víno. V duchu jsem si je vybavila jako dvojku parťáků, kteří ještě nedorostli ani do sta centimetrů… fakt ty děti strašně stárnou. Ostatně i Mladší, zástupce druhé vlny, náhle vypadala nějaká velká, když se kolem ní v jednu chvíli plazily asi tři nechodící zástupci třetí vlny. Pálení čarodějnic bylo zdařilé a veselé, když vynechám chvíli, kdy se Mladší při běhu zahradou pokusila porazit hlavou vzrostlou třešeň, s čímž třešeň nesouhlasila a porazila Mladší, která s sebou celá odřená flákla pod strom a chvíli se tvářila, že si poslední dubnovou noc prubne otřes mozku. Nakonec si to naštěstí rozmyslela. A mezi tím mumrajem pobíhal poník převlečený za psa, co ho Necelebritovi vydávají za Kvída, ale já jim to teda nevěřím, páč jsem ho viděla na Mikuláše a bylo to štěně, co se mi vlezlo na klín, zatímco teď je to, jak říkám, poník, kterýmu bych se na klín vlezla snad i já… Takže co to jako je?!
Mno, takže asi tak. A jestli se nestane nic zábavnějšího, příště vám asi napíšu, jak byl Lev na úřadě :O)
Slunečný květen všem a zahrádkám sláva!
Vaše teta Fily
Add Comment