Já jsem ti říkala, že se z toho po…

„Mladší říkala, že mi chtěl táta koupit chameleona a tys řekla – v žádným případě!“ osočila mě prvorozená. „To není pravda!“ ohradila jsem se. Starší pokrčila rameny: „Mladší to říkala!“

Ve skutečnosti to bylo samozřejmě jinak. Byla jsem to já, kdo na toho ohavného tvora koukal přes sklo terárira v ZOO a řekl: „Fuj. Vyfoť ho a pošli Starší, ta by z něj byla nadšená.“ Lev chameleona vyfotil a pokračovali jsme v prohlídce. Jakmile jsme vyšli z dusna expozice, nahlas jsem zauvažovala: „A nekoupíme jí ho za tu maturitu?“ Což je snad jasný důkaz, koho to napadlo a kdo neřekl v žádným případě! Aspoň ne teď.

Tak. Následující sled událostí byl tento: Lev na mě fascinovaně pohlédl. Snad přemítal, zda nemám úpal. Mladší se rozrušeně tetelila a visela na nás očima. Já… já jsem také přemýšlela, zda bych nemohla mít úpal, neboť mne samotnou překvapilo, že bych to mohla být já, kdo tu myšlenku nejen vyplodil, ale dokonce vyřknul nahlas a před svědky. „Kolik ten zmetek může stát?“ zauvažovala jsem ZASE nahlas. To jsem už nemohla pochybovat o svém duševním zdraví, ale co už. Ve skrytu duše jsem, pravda, tajně doufala, že mne manžel zarazí a řekne některý z těch chytrých argumentů, proč to ošklivé oné nekupovat, čímž se dočká ve svém životě radostného a vzácného okamžiku, neboť mu dám s úlevou za pravdu, což se stává opravdu u jen slavnostních příležitostí. Jako kdyby to tušil, řekl: „To nevím, ale uvědom si, že se se to musí krmit nějakýma živýma cvrčkama a ti URČITĚ utečou! To se z toho zblázníš! Tomu se nedá zabránit!“

Ani jsem nepřemýšlela, zda fakt, že se tomu nedá zabránit, se týká přímo mého zbláznění či úprku cvrčků. Spontánně jsem totiž vyhrkla: „No to v žádným případě!“ Tak nějak došlo k dedukci Mladší, která, nevím proč, následně referovala sestře, že hodný tatínek by i chameleona zakoupil, ale nehodná matka byla proti. Aby bylo jasno. Přesto jsme se po návratu ze ZOO zkusmo otočili ve zverimexu, kde jsme zjistili, že hnusák i s příslušenstvím přijde na pár tisíc korun českých. Starší navíc, jako velká odpůrkyně denního i jakéhokoliv jiného světla, tvrdošíjně trvala na tom, že informace stran nutnosti stálého svícení a zateplování slizákova příbytku jsou přeceňované a že si v její temné kobce jistě rád zvykne i bez toho. Usoudili jsme tedy, že kupovat cos, kvůli čemu se nám po bytě budou akorát tak prohánět cvrčci, zatím co chameleon chcípne pod vlivem tmy a zimy, je nad naše poměry.

„To bych jí radši koupil ty velký klávesy,“ navrhnul Lev. Profi klávesy jsou totiž velkým snem prvorozené už nějaký ten měsíc a těžko maskovala zklamání u vánočního stromku, když je pod ním nenašla, ač akceptovala, že je to kapku drahý vánoční špás, když není jedináčkem. Mladší, která má fakticky uši úplně všude, se do toho hned nadšeně vložila, okamžitě zavrhla můj nápad zakoupit maturantce dárek praktický notebookový a rezolutně nám oznámila: „To jí teda rozhodně kupte ty klávesy. To jestli je dostane, ta se z toho zhroutí! Fakt! Ona je tak strašně chce, že se kolikrát i rozbrečí, když si na ně vzpomene!“ zakončila agitaci dramaticky.

A tak se stalo, že v pátek odpoledne vyrazil Lev pro obří klávesy, stojan a adaptér. Krabici s hudebním nástrojem dovlekl domů v nepřítomnosti prvorozené a jelikož tato courala s kýmsi po centru a večer měla v plánu vyrazit na první letošní brněnský ohňostroj, naaranžoval jí klávesy na postel. Mladší vyrobila gratulaci a všichni jsme se pod ni podepsali. Lev pak odušál oslavit úspěšný lov daru do hostince se svými soukmenovci a my s Extrpaslíkovou očekávaly příchod Starší.

Mladší byla psychicky ouplně na dně, neustále mě nutila, abych sestře zavolala, ať hned přijde domů, protože se nemohla dočkat, až dárek uvidí. „To by tušila, že se něco děje a neměla by překvapení,“ vysvětlovala jsem nedočkavé Mladší. Ta však byla všecka rozrušena, bloumala bytem a hudrovala: „Ať už přijde! Ať už přijde! Já ti říkám, mami, ta se z toho zblázní! Vsaď se, že ji to rozbrečí! Já se teda klidně vsadím!“ „Myslíš, jo? Aby z toho vůbec měla radost,“ pochybovala jsem. Slečna Všechnovímová mě však ujišťovala: „Bude! Uvidíš! Mami, ta se z toho pokadí!“ zakočila tvrzení s důrazem na poslední slovo.

Když se pak Starší sama ozvala smskou, že se asi přijde domů ještě přiobléci, by na ohňostrojové produkci neumrzla, Mladší byla nadšením bez sebe a nutila mě, abych pro jistotu prvorozenou aspoň trochu navnadila, aby dorazila domů určitě. Napsala jsem tedy: „ceka te doma maly darek…“

Pak Starší přišla. Mladší málem explodovala, poněvadž ta, co měla být již záhy obdarována, se neskutečně dlouho zouvala z kecek, konverzovala a otálela v předsíni, jako kdyby ji snad vůbec ani trochu nezajímalo, co malého ji čeká. Nakonec to Extrpaslíková nevydržela. „Jdi už do pokojíčku!“ zařvala neuroticky. Starší se urazila, že ji Mladší drze zadává úkoly a naštvaně odešla do své tmavé kobčičky. Já a Mladší jsme se velice nenápadně plížily za ní a tiše jsme čekaly v malé předsíňce, kterou má prvorozená před dveřmi pokoje. A z něj se ozvalo jen nevěřící tiché: „Ježišmarjáááááá!!!“

Starší vyběhla z pokoje, objala mě a rozbrečela se, čímž rozbrečela mě, což Mladší, z které konečně opadl stres, s přehledem komentovala slovy: „Vidíš, já jsem ti říkala, že bude mít radost a rozbrečí se!“ „Máš radost?“ zeptala jsem se přiblble. „Mám,“ brečela Starší a dodala: „To je ten nejkrásnější dárek, co jsem kdy dostala!“ „Však si to zasloužíš!“ řekla jsem a abych odlehčila situaci, prozradila jsem další předpověď Mladší, která se dosud nevyplnila: „Ale nevím, jestli máš až takovou radost, protože Mladší tvrdila, že se z toho i posereš.“ „Řekla jsem, že se z toho pokadí!“ opravila mě Mladší.

Obdarovaná si vybalila dar, zakázala na něj sestře sahat a s pietní obřadností jí odkázala své dosavadní malé klávesy. Pak si něco zahrála. Pak šla telefonovat, aby o té radosti vědělo co nejvíc lidí. Pak si znovu něco zahrála. Pak se zamkla na záchodě. „Vidíš?“ obrátila se na mě slečna Všechnovímová a všechnovímově pokyvovala hlavou: „Já jsem ti říkala, že se z toho posere!“

Mladší prostě ví všechno. :O)

Vaše teta Fily